Výrok
I. Žaloba se do částky 3 131 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 855,76 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela po prověření jeho schopnosti splácet úvěr dne 16. 5. 2024 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla částku 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s poplatkem ve výši 1 850 Kč nejpozději do 30. 5. 2024, svou povinnost nesplnil, dostal se do prodlení, žalobkyni dále vzniklo v souladu se smlouvou právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru od 31. 5. 2024 do 29. 11. 2024, tedy v částce 1 281 Kč a přes výzvy žalobkyně k zaplacení nebylo žalovaným do sepisu žaloby na pohledávku ničeho uhrazeno.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z žádosti o poskytnutí úvěru [číslo] a vyhodnocení úvěruschopnosti (č.l. 11) soud zjistil, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného na exekuce, v insolvenčním rejstříku a v databázi odcizených a neplatných dokladů s výsledkem „bez záznamu“, žalovaný uvedl své měsíční příjmy ve výši 40 000 Kč, měsíční výdaje ve výši 15 000 Kč, náklady na bydlení 6 000 Kč, po ověření žádosti bylo zjištěno, že průměrný měsíční plat žalovaného činí 44 333 Kč (ověřeno 3 výplatními páskami), výdaje domácnosti činí 15 000 Kč, jiné finanční závazky činí 2 390 Kč, náklady na bydlení činí 6 000 Kč, čistý příjem domácnosti pak činí 23 333,80 Kč, maximální částka k zapůjčení činí 29 000 Kč, poskytnutá částka 7 000 Kč, původní částka v žádosti 10 000 Kč, snížena po vyjádření odborníka na úvěruschopnost. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 16. 5. 2024 (č.l. 12-20) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 7 000 Kč jakožto jednorázový, bezúčelový úvěr za poplatek ve výši 1 850 Kč – po uplatnění slevového kódu poplatek činí 0 Kč, doba trvání úvěru byla stanovena na 14 dnů, úvěr byl splatný v podobě jednorázové splátky ve výši 7 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 0 %, měsíční úroková míra činila 0 %. Smlouva nebyla žalovaným podepsána, byla opatřena kódem PIN. Soud konstatoval fotokopii občanského průkazu žalovaného, spolu s jeho fotografií (č.l. 22). Z výpisu z účtu žalovaného (č.l. 23-24) soud zjistil pohyby na účtu žalovaného. Z databáze žalobkyně (č.l. 25) soud zjistil, že žalovaný žádal o úvěr v pěti případech. Z potvrzení o provedené platbě (č.l. 26) soud zjistil, že žalobkyně na účet žalovaného odeslala částku 7 000 Kč. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu (č.l. 22, 27) ze dne 7. 11. 2024 s vyčíslením dlužné částky v celkové výši 14 787,18 Kč.
4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v [adresa], potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. [spisová značka]) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimum podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci[Anonymizováno] [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soud ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I[spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
10. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, jeho příjmů, výdajů ani závazků. Žalobkyně v dokumentu vyhodnocení úvěruschopnosti uvedla, že provedla lustraci v registrech REPI a EUCB, žalobkyně nepředložila žádné listiny (výplatní pásky, výpis z účtu, pracovní či nájemní smlouvu) pouze prohlášení žalovaného. Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] [právnická osoba] v. [jméno FO] a další), neměla k dispozici žádné podklady k příjmům žalovaného ani k jeho výdajům a závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat poplatek ani požadované úroky a smluvní pokutu11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 7 000 Kč poskytnutém žalovanému na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni neuhradil ničeho, proto soud žalobě vyhověl co do částky 7 000 Kč a zamítl ji do částky 3 131 Kč s příslušenstvím.12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 69 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 855,76 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 252 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3 x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3 x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.