Výrok
I. Žaloba se do části 31 916 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 34 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 680 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 940,13 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou po posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 8. 2. 2023 smlouvu o úvěru, a na jejím základě jí dne 9. 2. 2023 poskytla částku 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr v 36 měsíčních splátkách po 2 660 Kč, nominální úroková sazba byla sjednána ve výši 69,2 % ročně. Žalovaná si zažádala o bezúplatný odklad splátek z důvodu ukončení pracovního poměru/pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Žalovaná i přes odklad splátek sjednané splátky nehradila řádně a včas a dostala se do prodlení, uhradila pouze dvě splátky, a to dne 31. 3. 2023 částku 2 660 Kč, dne 23. 5. 2023 částku 2 660 Kč, dne 22. 10. 2023 proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá vedle dlužné jistiny (nově vypočítané na částku 45 996,58 Kč, představující původní jistinu ve výši 39 272,62 Kč a dlužný úrok ve výši 6 723,96 Kč), dále smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1 497 Kč, náhrady nákladů vzniklých s prodlením žalované ve výši 600 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 18 503 Kč a úroku za poskytnutí úvěru.
2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 8. 2. 2023 (č.l. 39-41) bylo zjištěny podmínky, za kterých žalobkyně poskytne žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná by se zavázala uhradit celkem 95 760 Kč ve 36 měsíčních splátkách po 2 660 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 69,19% ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 95,95%. Smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1% denně z dlužné částky. Ze smlouvy o úvěru a Dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru č. [číslo] (č.l. 10, 11-12) soud zjistil, že žalovaná akceptovala smlouvu dle výše zmíněného návrhu na uzavření smlouvy. Z předsmluvního formuláře (č.l. 25-28) bylo zjištěno, že žalovaná byla seznámena s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z dokumentu základní informace o klientovi (č.l. 8) soud zjistil kontaktní informace žalované, číslo účtu žalované a den podané žádosti. Z dokumentu „důkaz o odeslání 1 Kč“ (č.l. 8) soud zjistil, že byla odeslána verifikační platba ve výši 1 Kč k ověření účtu žalované. Z dokumentu „zaslaná SMS“ (č.l. 9) soud zjistil, že žalované byla zaslána SMS s výzvou, ať potvrdí obdržení verifikační platby. Z dokumentu „důkaz o přijaté SMS“ (č.l. 9) soud zjistil, že žalovaná obdržení verifikační platby potvrdila. Z oznámení o schválení úvěru (č.l. 37) bylo zjištěno, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku k této smlouvě a žalované bylo sděleno, že splnila podmínky pro čerpání úvěru ve výši 40 000 Kč. Ze splátkového kalendáře (č.l. 38) byly zjištěny předpisy jednotlivých splátek poskytnutého úroku, z upraveného splátkové kalendáře (č.l. 33) soud zjistil upravený předpis splátek po bezúplatném odkladu splátek, a to na základě žádosti žalované o úpravu splátkového kalendáře ze dne 26. 5. 2023 (č.l. 44) z důvodu výpovědi ze zaměstnání. Tato žádost byla žalobkyní schválena, což soud zjistil z dopisu o schválení žádosti o odložení splátky ze dne 29. 5. 2023 (č.l. 32). Z listiny označené jako „Prohlášení klienta“ (č.l. 19-20) bylo zjištěno, že žalovaná prohlásila, že byla seznámena s podmínkami úvěru a nemá žádné dluhy. Z výplatních pásek z měsíců leden a únor 2023 (č.l. 21-23) soud zjistil, že žalované byla vyplacena mzda ve výši 17 271 Kč a 18 261 Kč. Z listiny „Hodnocení klienta“ (č.l. 24) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalované ve výši 20 000 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání, celkových výdajů ve výši 8 460 Kč, tvořených životním minimem 4 860 Kč a náklady na bydlení 3 600 Kč, volné zdroje ve výši 10 540 Kč. Z karty klienta (č.l. 36) bylo zjištěno, že žalovaná uhradila 2 splátky po 2 660 Kč. Soud konstatoval také kopii občanského průkazu žalované (č.l. 42-43). Z výpisů registru SOLUS (č.l. 16) bylo zjištěno, že žalovaná nesplácí žádný úvěr. Z výpisu nebankovního registru NRKI (č.l. 17) soud zjistil, že žalovaná dosáhla skóre 321. Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 18) bylo zjištěno, že na účet č. [č. účtu] byla vyplacena částka 40 000 Kč. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 5. 2023, ze dne 18. 9. 2023 a ze dne 18. 10. 2023 (č.l. 29-31) bylo zjištěno, že žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě služných splátek úvěru a informována o možnosti zesplatnění úvěru v případě, že dlužné splátky neuhradí. Z oznámení ze dne 22. 10. 2023 (č.l. 35) bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k okamžité úhradě částky 48 093 Kč. Soud konstatuje předžalobní výzvu ze dne 12. 3. 2024 (č.l. 14) s vyčíslením dlužné částky ve výši 48 093 Kč, a to včetně podacího archu (č.l. 15).
4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 8. 2. 2023 mezi žalobkyní a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, kterou se zavázala splatit žalobkyni ve 36 měsíčních splátkách po 2 660 Kč, s úrokem ve výši 69,19% ročně, RPSN činila dle žalobkyně 95,95%. Žalobkyně příjmy žalované za měsíce leden a únor 2023 zjistila z výplatních pásek žalované, existenci a trvání pracovního poměru žalované dále nezjišťovala. Výdaje žalované zjistila žalobkyně z prohlášení žalované, kde deklarované výdaje činily částku 8 460 Kč (včetně částky životního minima 4 860 Kč) a deklarované příjmy 20 000 Kč. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v [adresa], potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka]) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, příjmy zjistila, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, existenci a výši dalších úvěrů žalované zjistila pouze z registru SOLUS (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně se spolehla pouze na prohlášení žalované. K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalované dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, kdy tvrzené měsíční výdaje žalované byly evidentně podhodnocené (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti svého klienta.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 40 000 Kč poskytnutém žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalované 40 000 Kč, žalovaná uhradila 5 320 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 34 680 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 34 680 Kč a zamítl ji do částky 31 916 Kč s příslušenstvím.
13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný (aritmeticky byla úspěšná z 52 %), a proto soud uložil žalované povinnost nahradit jí náklady soudního řízení (snížené po započtení úspěchu žalované na 4 %) ve výši 940,13 Kč. Celkové náklad činily částku 23 503,25 Kč. Na náhradu těchto nákladů byl přiznán soudní poplatek 3 330 Kč, odměna za právní zastoupení podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 advokátního tarifu (za 4 úkony po 3 780 Kč za: převzetí věci, předžalobní výzvu, a žalobu a účast u ústního jednání), 4x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 1 800 Kč. Soud přiznal dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu náhradu cestovních výdajů ve výši 805 Kč (za cestu ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět při délce cesty 106 km, průměrné spotřebě paliva vozidla právního zástupce ve výši 5 l benzínu na 100 km, ceně pohonných hmot 38,20 Kč/l a výši cestovní náhrady 5,60 Kč za 1 km;) a náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč za 2 započaté půlhodiny po 150 Kč dle § 14 advokátního tarifu. Soud přiznal také náhradu 21 % DPH ve výši 3 3 848,25 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.