48 C 146/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 860 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (věřitel), uzavřela dne 2. 12. 2018 se žalovanou (dlužníkem) Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], podle které jí poskytla půjčku ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že žalovaná zaplatí žalobkyni za poskytnutí půjčky ještě administrativní poplatek ve výši 3 000 Kč, úrok ve výši 3 000 Kč, poplatek za pojištění 360 Kč a částku 6 000 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 27 360 Kč v 60 týdenních splátkách, poslední splátka byla stanovena na 26. 1. 2020. Žalovaná uhradila blíže neurčený počet splátek, kdy nehradila řádně a včas a celkem uhradila 12 200 Kč. Dále uzavřela dne 23. 7. 2018 se žalovanou (dlužníkem) Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], podle které jí poskytla půjčku ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že žalovaná zaplatí žalobkyni za poskytnutí půjčky ještě administrativní poplatek ve výši 3 000 Kč, úroku ve výši 3 000 Kč, částku 360 Kč za pojištění a částku 6 000 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 27 360 Kč v 60 týdenních splátkách, poslední splátka byla stanovena na 16. 9. 2019. Žalovaná uhradila blíže neurčený počet splátek, kdy nehradila řádně a včas a celkem uhradila 26 660 Kč. Dále uzavřela dne 7. 5. 2018 se žalovanou (dlužníkem) Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], podle které jí poskytla půjčku ve výši 26 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že žalovaná zaplatí žalobkyni za poskytnutí půjčky ještě administrativní poplatek ve výši 5 200 Kč, úrok ve výši 4 420 Kč, částku 624 Kč za pojištění a částku 13 520 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaná se zavázala uhradit dluh v 78 týdenních splátkách, poslední splátka byla stanovena na 4. 11. 2019. Žalovaná uhradila blíže neurčený počet splátek, kdy nehradila řádně a včas a celkem uhradila 32 750 Kč. Původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.11.2022 postoupil pohledávku na žalobce, což žalované oznámil dopisem.Žalovaná v podaném odporu soudu sdělila, že je pečující o přítele na vozíku pobírajícího důchod 15 000 Kč a není schopna dluh splatit jinak než ve splátkách.Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze žádostí o spotřebitelský úvěr k jednotlivým úvěrům soud zjistil, že žalovaná postupně požádala o poskytnutí úvěru ve výši 26 000 Kč, 15 000 Kč a 15 000 Kč za situace, kdy neměla předchozí úvěry splaceny. Jako příjem uvedla brigády, státní podporu a příspěvek na péci, který pobírá osoba blízká. Ze smluv o úvěru byly zjištěny skutečnosti, žalobkyní uvedené v žalobě. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni.Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěry ve výši 26 000 Kč, na který žalovaná uhradila částku 32 750 Kč, 15 000 Kč na který žalovaná uhradila částku 26 600 Kč a 15 000 Kč, na který žalovaná uhradila částku 12 200 Kč.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.V době bezprostředně před uzavřením smluv o úvěru věřitelka zjistila o poměrech žadatele o úvěr, že žadatel pobírá sociální dávky a spolubydlící osoba příspěvek na péči, kdy žalovaná je schopna si přivydělat brigádami cca 3 000 Kč měsíčně. Do výdajů však započítala pouze výdaje žalované, nikoli spolubydlící invalidní osoby, jejíž nepříznivý stav a zvýšené náklady je kompenzován právě příspěvkem na péči, tento příspěvek tedy buď nemůže být zohledněn v příjmech, nebo musí být započítán ve výdajích. Obě spolubydlící osoby jsou závislé na sociálních dávkách, přesto byly žalované opakovaně poskytovány úvěry, které svou výší neodpovídaly jejím majetkovým poměrům Je zřejmé, že věřitelka uvedené podklady nijak neprověřovala, když smlouva byla uzavřena hned po vyplnění žádosti o úvěr a úvěr bezprostředně vyplacen v hotovosti, resp. je prověřovala poze formálně.Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.Lze tedy uzavřít, že věřitelka nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalovaná na celkovou zapůjčenou částku 56 000 Kč uhradila 62 150 Kč, žalobkyni tedy ničeho nedluží. Soud proto rozhodl tak, že žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na jejich náhradu. V řízení sice byla zcela úspěšná žalovaná, které však náklady řízení nevznikly.