Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky od 26.8.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 47 212,82 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky od 26.8.2024 do zaplacení,III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 1.10.2025 žádala žalobkyně na žalovaném zaplacení 58 008,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky od 26.8.2024 do zaplacení, z titulu dluhu z úvěru, a alternativně pro případ shledání úvěrové smlouvy za neplatnou, práva na vydání bezdůvodného obohacení z (neplatné) smlouvy o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba].) poskytl žalovanému 50 000 Kč, které žalovaný nevrátil vyjma částky 39 204 Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jež žalovaného marně vyzvala k zaplacení.Úvěrová smlouva vykazovala hned několik znaků neplatnosti, ostatně jako tomu je prakticky u všech smluv této věřitelky, které soudní oddělení 11 Okresního soudu v Chrudimi za cca 10 let projednávalo (nevynaložení obdobné péče při posouzení úvěruschopnosti klienta, užívání lichevních schémat a praktik). Za situace, kdy soud považoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení za prokázaný, věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř., bez nařízení jednání, když předtím takový postup účastníkům navrhl (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jednání by za této situace jen navyšovalo náklady řízení.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.Dne 17.5.2022 zaslal věřitel na účet žalovaného (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 25) 50 000 Kč a žalovaný vrátil nejméně 39 204 Kč. Věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalovanému oznámil. Poskytnutou částku nevrátil žalovaný ani do 25.8.2024. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval.Žalobkyně nepředložila úvěrovou dokumentaci, která by umožnila shledat úvěrovou smlouvu za platnou podle zákona o spotřebitelském úvěru, resp. smlouvu nikoli lichevní povahy, kdy obdobné úvěrové smlouvy původní věřitelky jsou opakovaně shledávány neplatnými.Po právní stránce soud věc posoudil takto.V řízení však bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně, na níž byla pohledávka podle § 1879 občanského zákoníku postoupena, poskytl žalovanému 50 000 Kč, které žalovaný mimo částky 39 204 Kč nevrátil ani po uplynutí lhůty k vrácení, a žalobkyně má podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku právo na vydání rozdílu, tedy 10 796 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a na úrok z prodlení za dobu následující po uplynutí přiměřené doby od poskytnutí peněz do zaplacení, ve výši dané § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).Soud se dále zabýval rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, neboť žalovaný měl celkový úspěch ve věci, ale protože podle obsahu spisu má náklady řízení nevznikly, soud náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. (výrok III.).Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř..