Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10.500,-- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 18.3.2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 9.5.2019 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 13.000,-- Kč. Za poskytnutí a spravování úvěru byla žalovaná povinna zaplatit poplatek v částce 9.418,-- Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 2.500,-- Kč, ta byla započtena částečně na jistinu, částečně na poplatek. V důsledku porušení povinností žalovaným vzniklo věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty, úroku z prodlení a sankčních poplatků. Následně byla pohledávka ze smlouvy postoupena na žalobce.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, během řízení zůstala pasivní.
3. Soud vyzval žalobce, aby konkretizoval, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobce reagoval obsáhlým vyjádřením, které ovšem do značné míry míří mimo podstatu věci. Žalobce v tomto vyjádření široce komentuje evropskou právní úpravu ochrany spotřebitele v úvěrových vztazích, rekapituluje, v jakých databázích lustroval žalovaného, vyjadřuje názor, že k posouzení příjmů a výdajů žadatele o úvěr je vhodné vycházet především ze statistických údajů, odkazuje na judikaturu a komentářovou literaturu, vše pak uzavírá tím, že učinil vše pro řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Jediný konkrétní údaj obsažený ve vyjádření žalobce je údaj o měsíčním příjmu žalovaného ve výši 12.512,-- Kč (údajně ověřený výplatními páskami) a dále údaj o dalším příjmu domácnosti ve výši 26.000,-- Kč (opět údajně ověřený). Není však specifikováno, co se mní tímto dalším čistým příjmem domácnosti a jak konkrétně (tedy z jakých podkladů) byl tento další příjem ověřen. Ohledně konkrétních výdajů žalovaného není uvedeno vůbec nic.
4. Soud pak následně sdělil žalobci, že má za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla ověřena řádně, což zakládá neplatnost smlouvy o úvěru. Dále mu bylo sděleno, že pohledávku uplatněnou žalobcem soud považuje za lichevní. Ve věci pak soud za splnění podmínek § 115a o.s.ř. rozhodl bez nařízení jednání.Zjištěné skutečnosti5. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku. Podle smlouvy věřitel poskytl půjčku 13.000,-- Kč, za tuto půjčku se žalovaný zavázal zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 9.418,-- Kč. Celková částka 22.418,-- Kč měla být splacena formou 45týdenních splátek ve výši 499,-- Kč (smlouva ze dne 9.5.2019).6. Ze zákaznické karty žalovaného vyplynulo, že je svobodný, bydlí ve vlastním, nemá vyživovací povinnost, má učňovské vzdělání, jeho měsíční příjem činí 12.512,-- Kč, další příjem domácnosti (nespecifikováno nijak blíže) má být 26.000,-- Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného mají být 4.000,-- Kč.7. Další důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost. Zejména neprovedl výslech svědka – [jméno FO], vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy, a to z toho důvodu, že výslech tohoto svědka by s ohledem na právní posouzení soudu uvedené níže byl zcela bez významu.Právní posouzení8. Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Tato povinnost vyplývá z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v odst. 2 je pak uvedeno, jakým způsobem má při takovém posouzení poskytovatel úvěru postupovat. Sankcí za porušení této povinnosti je potom podle § 87 odst. 1 cit. zákona absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalovaného ve výši 12.512,-- Kč, přičemž tento příjem měl být doložen výplatními páskami (jejich kopiemi však žalobce nedisponuje), příjem 26.000,-- Kč jako tzv. další příjem domácnosti není doložen ničím, ani není vysvětleno, o co konkrétně jde. Soud takový příjem za ověřený nepovažuje. Navíc evidentně nejde o příjem žalovaného, ale o příjem domácnosti. V takovém případě by měly být zkoumány i výdaje celé domácnosti, nejen pouze žalovaného. K tomu ale poskytovatel úvěru nepřistoupil. Nelze tedy mít za to, že by právní předchůdce žalobce dostál své povinnosti ověřit řádně příjmy a výdaje žalovaného. Výdaje 4.000,-- Kč měsíčně lze považovat za podhodnocené – při zvážení toho, že z této částky by měl dospělý člověk v roce 2019 hradit veškeré své náklady (bydlení, energie, jídlo, oblečení, hygiena, internet a telefon, doprava, volnočasové aktivity). Skutečné minimální výdaje jsou nepochybně výrazně, spíše však násobně vyšší. Při měsíční splátce 2.000,-- Kč (ve smlouvě je sjednán týdenní režim splátek) a při nízkém příjmu žalovaného lze usuzovat, že již v době poskytnutí úvěru bylo pravděpodobné, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet.9. Jen stručná poznámka k rozsáhlému elaborátu žalobce, tím má soud na myslí jeho vyjádření ze dne 7.3.2025. Žalobce zřejmě nezná platnou právní úpravu zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Ta je přitom rozhodující, na rozdíl od komentářové literatury nebo odborných článků. V ust. § 86 odst. 2 tohoto zákona v prvé větě se přitom jasně stanoví, že „poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ Jde tedy zcela jasně o porovnání konkrétních příjmů a konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele, s nímž poskytovatel úvěru hodlá uzavřít smlouvu. Nejde o nějaké statistiky, ekonomické modely či jiné abstraktní kategorie, jde o příjmy a výdaje konkrétního člověka. Je přitom jasné, že když se mají porovnávat příjmy a výdaje, musí se nejprve zjistit. To přitom není zdaleka takový problém, jak uvádí žalobce. V dnešní době má většina lidí účet, výpisem z účtu za několik měsíců zpětně lze velmi dobře zjistit pravidelné skutečné příjmy a výdaje konkrétního člověka. I kdyby zájemce o úvěr účet neměl, může si poskytovatel úvěru vyžádat jiné doklady o příjmech, příp. výdajích. Pokud žalobce zmiňuje, že při určování výdajů se musí spoléhat na informace od spotřebitele, pomíjí, že řadu výdajů může sám realisticky odhadnout, protože je má v podstatě každý a jejich výši lze přibližně stanovit. Pokud se pak údaje poskytnuté spotřebitelem od takových realisticky odhadnutých výdajů významně liší, pak by měl poskytovatel úvěru žádat po spotřebiteli vysvětlení, příp. na základě kritické úvahy dospět k závěru, že spotřebitel neuvádí pravdivé údaje a úvěr neposkytnout. Jenže v tom je zřejmě kámen úrazu, poskytovatelé by totiž při řádném ověření úvěruschopnosti řadu zájemců o úvěr museli odmítnout. S tím ostatně počítá i zákon.10. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění na neplatný závazek. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, jiné nároky nemá. Věřitelem bylo plněno 13.000,-- Kč, žalovaný vrátil 2.500,-- Kč, žalobce tak má nárok na zaplacení rozdílu těchto částek, tj. na částku 10.500,-- Kč včetně zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, v ostatním byla žaloba zamítnuta.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., větší úspěch ve věci měl žalovaný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly.