1 C 381/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 10. 12. 2024 (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí zaplatit částku ve výši 28 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně jako česká obchodní společnost mj. poskytuje nebo zprostředkuje spotřebitelské úvěry. Žalovaný si vybral dle svých voleb na webových stránkách žalobkyně [Anonymizováno] dostupné parametry ohledně požadovaného úvěru, vyplnil registrační formulář se svými osobními údaji, tel. čísla a e-mailové adresy, uvedl heslo při přístupu k jeho uživatelskému profilu. Registrace a vstup do uživatelského účtu byly podmíněny souhlasem žalovaného se smluvní dokumentací, kterou odsouhlasil zaškrtnutím příslušného pole formulářů s odkazy na smluvní dokumentaci. Registraci dokončil zadáním pětimístného verifikačního SMS do žádost o úvěr. K ověření žalovaných údajů byl žalovaný povinen poskytnout žalobkyni fotokopii svého dokladu totožnosti a dále se zavázal žalobkyni zaplatit částku 1 Kč prostřednictvím bankovního převodu, jenž je označena jako ověřovací platba, kterou žalobkyně vyžaduje za účelem ověření totožnosti a majitele bankovního účtu. K identifikaci veškerých vzájemných plateb mezi stranami byl dohodnut variabilní symbol odpovídající rodnému číslu žalovaného. Žalovaný poskytl výpisy ze svého bankovního účtu případně výplatní listy. Byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Žalobkyně neměla pochybnosti o jeho platební schopnosti a schválila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaný jemu zaslaný kód sms vložil do příslušného formulářového pole na webových stránkách žalobkyně a odesláním potvrdil svou vůli být smlouvou vázán. Žalovaný tak uzavřel se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], (dále jen ,,Smlouva“), na jejímž základě mu byl úvěr ve výši 20 000 Kč poskytnut dne 24.10.2023, 2.12.2023 převodem na účet č. [č. účtu] se smluvním úrokem ve výši 40% za měsíc s tím, že se žalovaný zavázal vždy nejpozději k 23.dni v měsíci každý měsíc splácet úrok přirostlý za minulé období, jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání Smlouvy. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny. Žalovaný nezaplatil ničeho, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 27.3.2024. Dluh nebyl žalovaným zaplacen ani přes zaslání výzvy k plnění 2.10.2024. Žalobkyně rovněž v žalobě+ uvedla, že v případě, že by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požaduje, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla dlužná částky převedena.

2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] na čl. 17-18 soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje žalovaného jako úvěrované osoby uvedením jeho rodného čísla, bytu, čísla bankovního účtu, kontaktního e-mailu, kontaktního telefonu a dle smlouvy byl poskytnut úvěr jako neúčelový, nezajištěný, bezhotovostní, s pravidelným splácením úroků a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr). Úvěr má být poskytnut 24. 10. 2023, doba trvání úvěru je na dobu neurčitou, úvěr je úročen úrokovou sazbou 40 % p.m. (měsíčně). Úvěrovaný splácí každý měsíc, nejpozději k 16. dni v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru může splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Úvěrující se zavázal poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky do výše úvěrovaného limitu až 20 000 Kč.

3. Z výzvy právního zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 2.10.2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě s upozorněním na soudní vymáhání a případnou exekuci. Z podacího lístku [právnická osoba]. z 2. 10. 2024 soud zjistil, že advokát žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] odevzdal k poštovní přepravě pro žalovaného tuto výzvu jako doporučenou zásilku pod [hodnota].

4. Z dopisu o zesplatnění spotřebitelského úvěru na čl. 19 soud zjistil, že dne 24. 3. 2024 sdělila žalobkyně žalovanému, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek zesplatnila 24. 3. 2024 úvěr a celková dlužná částka činí 56 758 Kč. Tu nechť uhradí do 3 dnů od doručení výzvy.

5. Z výpisu z běžného účtu za dobu od 17. 5. 2023 do 15. 10. 2023 soud zjistil, že téměř každý den platil žalovaný kartou sázenky u [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno].cz, [Anonymizováno].cz, [Anonymizováno].cz apod. Z výpisu jsou patrné velice časté a nikoliv přiměřené výdaje zejména na sázení a není pro soud seznatelné, jaké pravidelné příjmy měl mít a z titulu jaké své profese žalovaný a případně jaké měl pravidelné výdaje např. s bydlením.

6. Z potvrzení o platbě na čl. 15 soud zjistil, že jde o potvrzení, že částka 10 000 Kč byla odeslána z účtu žalobkyně na účet č. [č. účtu] dne 2. 12. 2023, který měl být účtem žalovaného, a to pod dohodnutým variabilním symbolem.

7. Z kopie občanského průkazu na čl. 12 a 13 a kopie rodného listu na čl. 13 p.v. soud zjistil, že žalobkyně disponuje kopiemi řidičského i občanského průkazu žalovaného.

8. Z odpovědi [právnická osoba]. ze dne 29.1.2025 soud zjistil, že účet č. [hodnota] byl účtem žalovaného v době od 1. 10. do 31. 10. 2023 a v době od 1. 12. do 31. 12. 2023. Na tento účet byla dne 2. 12. 2023 připsána částka 10 000 Kč z účtu žalobkyně dne 24. 10. 2023 částka 10 000 Kč.

9. Nebyla předložena žádost žalovaného o úvěr s jeho osobními dalšími údaji ani doklady o zkoumání úvěruschopnosti (rodinný stav, jak dlouho bydlí na poslední adrese, jak dlouho je zaměstnán, jakou má profesi, vzdělání, průměrný měsíční příjem, zda má exekuce, zda byl v insolvenci apod.).

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti:

11. Žalobkyně poté, co elektronicky uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru se žalovaným, odeslala na účet č. [účet], který byl účtem žalovaného, dne 2. 12. 2023 10 000 Kč a dne 24. 10. 2023 10 000 Kč. Žalovaný však uvedenou jistinu dosud nevrátil.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet 2 x 10 000 Kč poté, co elektronickou cestou sjednal smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemné vztahy účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

20. Na právní vztahy, od nichž žalobkyně odvíjí svoje žalobní nároky, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaný měl předložit výpisy z bankovního účtu a výplatní listy. Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Výplatní listy žalobkyně nepředložila, takže toto tvrzení nelze mít za prokázané. Z předložených výpisů z běžného účtu žalovaného pro žalobkyni pak musela vyplynout zjištění, že žalovaný významnou část svých příjmů téměř každodenně a pravidelně proměňovala v sázení u různých poskytovatelů. Soud nerozumí rovněž tomu, jak mohla být vyhodnocena úvěruschopnost, když z žádného důkazu nevyplynulo, jaký konkrétní má mít příjem žalovaný, čím se živí, jaká je jeho profese, zda má další povinnosti vyživovací, úvěrové apod. a jaké, jaké má pravidelné měsíční životní náklady. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyni nebyly předloženy výplatnice žalovaného a žalobkyně neprokázala že dostatečně adekvátně zkoumala úvěruschopnosti žalovaného a zda a jak si zjistila podstatné údaje pro toto posouzení. Nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

21. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C-[Anonymizováno] /18 ([právnická osoba]), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

22. Jelikož žalobkyně vyplatila žalovanému 20 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Pokud jde o vydání bezdůvodného obohacení, soud vychází z toho, že žaloba (s požadavkem na vrácení plnění) byla doručena ze soudu žalovanému 28. 2. 2025, tedy od 29. 2. 2025 je žalovaný v prodlení. Soud proto částečně žalobě vyhověl, když uložil žalovanému vydat obohacení v částce 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 2. 2025. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně požadovala do vyhlášení rozsudku 36 028,50 Kč, byla úspěšná co do 23 274,61 Kč (soudem přiznaná částka vypočtená ke dni vyhlášení rozsudku, nikoliv i v době poté), tedy její úspěch představuje 64,6 %, neúspěch 35,4 %, rozdíl úspěchu a neúspěchu činí cca 29,2 %. Na straně žalovaného žádné náklady řízení nevznikly. Na straně žalobkyně náklady celkem představují: soudní poplatek 1 588 Kč, dále dle vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen a.t.) náklady zastoupení advokátem zahrnující dle § 7 a § 11 a.t. odměnu za tři úkony právní služby po 2 380 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovýma právním odůvodněním a za sepis a podání žaloby, dále dle § 13 odst.1,3 a.t. tři režijní paušály po 300 Kč, DPH 21 % z 8 040 Kč v částce 1 688,40 Kč, tedy celkem 11 316,40 Kč. Z této sumy je 29,2 % 3 304,38 Kč, což je částka, kterou dle shora uvedeného odůvodnění soud přiznal žalobkyni.

24. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.