16 C 232/2025

Odůvodnění

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 13.867,92 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 27.735,84 Kč a se zákonnými úroky z prodlení od 22.7.2024 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel dne 7.7.2008 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000,-Kč v hotovosti, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutou půjčkou zaplatit právnímu předchůdci žalobce i souhrnný poplatek. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaný zavázal uhradit v týdenních splátkách v hotovosti, kdy poslední splátka byla stanovena na 13.7.2009. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas. Ze smluvního ujednání bylo žalovanému známo, že nejpozději dne 13.7.2009 má zaplatit celkovou dlužnou částku. Ode dne 14.7.2009 již byl žalovaný v prodlení a právní předchůdce žalobce měl možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky a současně úrok z prodlení v zákonné výši. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4.10.2024 uzavřenou mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla předmětná pohledávka postoupena žalobci s účinností ke dni 9.10.2024. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemným oznámením. Od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo uhrazeno ničeho. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 13.867,92 Kč s příslušenstvím. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému upomínku.V podání ze dne 27.8.2025 žalobce dále doplnil, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 7.7.2008. Povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena teprve zákonem č. 145/2010 účinným od 1.1.2011. Dle právní úpravy účinné do 31.12.2010 věřitelé nebyli povinni před poskytnutím úvěru tzv. úvěruschopnost spotřebitelů posuzovat. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo povinností právního předchůdce žalobce jako poskytovatele půjčky posuzovat schopnost žalované splácet úvěr a skutečnost, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy jakýmkoli způsobem schopnost žalované splácet půjčku posuzoval či nikoliv, je zcela irelevantní. Žalovaný uhradil celkem částku 1.920,- kč, kdy částka 787,92 Kč byla použita na částečnou úhradu souhrnného poplatku a částka 1.132,08 Kč na úhradu jistiny.Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4.10.2024 společnost [právnická osoba] převedla pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce specifikované v Příloze č.[hodnota] a to se všemi právy s nimi spojenými. Žalobce dále doložil, že pohledávky, které jsou předmětem tohoto sporu, jsou uvedeny v Příloze č.[hodnota] (č.[hodnota]). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 23.6.2025.Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval.Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] ze dne 7.7.2008 a smluvních podmínek smlouvy o půjčce má soud za prokázané, že dne 7.7.2008 byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o půjčce, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 15.000,-Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s půjčkou poplatek v částce 10.440,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 25.440,- Kč (půjčka a souhrnný poplatek), které žalovaný splatí v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 480,- Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celou částku půjčky.Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného výzvou k plnění ze dne 23.6.2025 k zaplacení pohledávky a současně oznámil žalovanému, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4.10.2024 byla pohledávka včetně příslušenství postoupena na žalobce.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Dne 7.7.2008 byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o půjčce, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 15.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s půjčkou poplatek v částce 10.440,- Kč. Žalovaný se zavázal na základě smlouvy zaplatit celkem částku 25.440,- Kč v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 480,- Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celou částku půjčky. Žalovaný zaplatil splátky v celkové výši 1.920,- Kč. Následně bylo žalovanému dopisem ze dne 23.6.2025 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnost hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část §1721-2054, Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s. 222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdce žalobce uzavíral s žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěr, žalovaného jako spotřebitele, a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu.Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (srovnej nález III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019).Také Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti.S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutou půjčku. Dle tvrzení žalobce nebylo povinností jeho právního předchůdce posuzovat schopnost žalovaného úvěr splácet. Z předložené smlouvy nevyplývají žádné skutečnosti ohledně příjmu nebo výdajů žalovaného. Žalobce neuvedl, zda jeho právní předchůdce zkoumal příjmy a výdaje žalovaného a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného půjčku splatit.Od 1.1.2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 3028 odst. 1se tímto zákonem řídí práva a povinnosti ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst.3 se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Protože smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupoval soud dle dosavadních předpisů a to zákona č. 40/1964Sb. (dále jen obč.zák.).Podle ustanovení § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle § 39 je absolutní neplatností. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, jakož i na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základnímu zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se slušností, poctivostí atd.).Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak u spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Jak je uvedeno výše soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku, aniž by prověřil jeho schopnost půjčku splatit, právní předchůdce žalobce tak jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva uzavřená dne 29.12.2007 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným absolutně neplatná.Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč.zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč.zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.Podle ustanovení § 563 obč.zák. není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat po dlužníkovi vedle plnění úroky z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis.V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou částku půjčky), že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného poplatku. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 15.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 451 odst.1 obč.zák. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 1.920,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 13.080,- Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 5.10.2025. Nárok se stal splatným 6.10.2025 a žalovaný se dostal do prodlení od 7.10.2025. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 13.2.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobci byla přiznána částka 13.080,- Kč a pro částku 787,92 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 27.735,84 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 41.603,76 Kč, žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 33%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 67%. Poměr úspěchu tedy činí 34% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.