Výrok
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 9.374 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 29.10.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 16.360 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21.7.2022 do zaplacení a pro úrok z prodlení z částky 9.374 Kč od 21.7.2022 do 28.10.2023 zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 25.734 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 21.7.2022 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 26.5.2021 smlouvu o úvěru ve výši 36.360 Kč (skládající se z půjčené částky 20.000 Kč a souhrnného poplatku 16.360 Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 606 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil částku 10.626 Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku ve výši 10.626 Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 20.7.2022 a datum prodlení ke dni 21.7.2022.
V podání ze dne 24.10.2023 žalobce uvedl, z jakých informací před uzavřením smlouvy o úvěru čerpal a jaké informace byly opatřeny od žalovaného. Žalobce provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedl kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. K jednání soudu se žalobce omluvil.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z kopie výplatní pásky za měsíc březen 2021 soud zjistil, že celkem k výplatě byla stanovena částka 37.415 Kč a dále jsou zde uvedeny srážky: exekuce nep edn 12.922 Kč.
Z kopie výplatní pásky za měsíc duben 2021 soud zjistil, že celkem k výplatě byla stanovena částka 22.432 Kč a dále jsou zde uvedeny srážky: exekuce nep edn 3.149 Kč, exekuce nep edn 829 Kč a srážka za stravenky 19 Kč.
V listině označené jako evidenční karta klienta žalovaný uvedl své osobní údaje – je ženatý, má učňovské vzdělání, není majitel vozu, neměl u žalobce půjčku, nebyl soudně stíhán, je spolubydlící, počet členů v domácnosti – 1, z toho nezaopatřených dětí 0. Údaje o zaměstnání: pracuje na plný pracovní úvazek, pracovní zařazení – dělník, uvedl zaměstnavatele. Uvedl čistý měsíční příjem 16.964 Kč (zdroj příjmu 1), mzda 16.964 Kč, další měsíční příjem domácnosti 0 Kč. Výdaje: životní výdaje na bydlení 4.872 Kč, životní minimum na ověření 4.360 Kč, výdaje celkem 9.232 Kč. Disponibilní zůstatek 7.732 Kč. Zástupce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z povolení k pobytu, pásky a smlouva. Evidenční karta je dne 26.5.2021 podepsaná žalovaným a zástupcem žalobce.
Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 26.5.2021 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že dne 26.5.2021 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 3.960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 6.400 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 36.360 Kč, které žalovaný splatí v 60 týdenních splátkách po 606 Kč, první splátka dne 2.6.2021 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný spotřebitelský úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy.
Podle platební historie žalovaný zaplatil v jedenácti splátkách celkem částku 10.626 Kč.
Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 25.734 Kč. Výzva byla odeslána dne 23.9.2022.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 26.5.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Při podpisu smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 3.960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 6.400 Kč, celkem 36.360 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit 60 týdenních splátek po 606 Kč, první splátka dne 2.6.2021. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, kdy zaplatil pouze splátky v celkové výši 10.626 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 23.9.2022 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 25.734 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka uvedené v evidenční kartě, které ověřil z povolení k pobytu a výplatních pásek. Měsíční příjem činí částka 16.964 Kč, která se má skládat ze mzdy. Pokud jde o náklady běžné měsíční výdaje, činí 9.232 Kč (výdaje na bydlení 4.872 Kč, životní minimum 4.360 Kč). Žalobce předložil výplatní pásky za měsíc březen 2021 (celkem k výplatě 37.415 Kč) a za měsíc duben 2021 (celkem k výplatě 22.432 Kč). Ve výplatní pásce za březen je uvedena srážka exekuce ve výši 12.922 Kč a ve výplatní pásce za duben srážka exekuce ve výši 3.149 Kč a 829 Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad potvrzující výdaje žalovaného. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného a jeho příjmů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky, celkem částku 36.360 Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil), že žalobce poskytl žalovanému částku 20.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 20.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil 10.626 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 9.374 Kč (20.000 – 10.626) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 27.10.2023. Nárok se stal splatným 28.10.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 29.10.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 29.10.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 25.734 Kč. Soud pro částku 16.360 Kč žalobu zamítl a pro částku 9.374 Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 36%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 64%. Poměr úspěchu tedy činí 28% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému nevznikly náklady řízení, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.