Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 400 Kč od 11.9.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 33 996,89 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 387,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 444,25 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 800 Kč od 29.4.2025 do 10.9.2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 400 Kč od 11.9.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 24 400 Kč od 11.9.2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 24 800 Kč od 29.4.2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 27.8.2025, doplněnou podáním ze dne 17.12.2025, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 58 396,89 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 21.2.2023 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Před poskytnutím peněžních prostředků předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Na základě smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit včetně úroků, a to formou 21měsíčních splátek po 3 127 Kč. Žalovaná však svůj závazek řádně a včas neplnila. Celkem žalovaná vrátila předchůdkyni žalobkyně částku 3 600 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.4.2025 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. I přes výzvu žalovaná ničeho žalobkyni neuhradila. Požadovaná částka 58 396,89 Kč se skládá z jistiny 24 800 Kč a dlužného poplatku 33 596,89 Kč.
2. Žalovaná byla usnesením ze dne 28.11.2025 č. j. 21 C 384/2025-14 vyzvána, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy vyjádřila k připojené žalobě a aby ve vyjádření uvedla, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, případně v jakém rozsahu, dále aby vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a aby označila důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Dále byla žalovaná usnesením vyzvána, aby se vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani k žalobě, ani k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto její souhlas předpokládal. Žalobkyně rovněž s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní, postupoval soud podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a věc rozhodl bez nařízení jednání.
4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
5. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:
6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 21.2.2023 plyne, že se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč za sjednanou úrokovou sazbu. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit formou 21 splátek po 3 127 Kč měsíčně. Smlouva je opatřena vlastnoručním podpisem žalované.
7. Z Karty zákazníka ze dne 21.2.2023 plyne, že žalovaná byla rozvedená, měla učňovské vzdělání, bydlel jako spolubydlící. Neměla žádnou vyživovanou osobu a nebyla majitelem auta. Pracovala na plný úvazek v distribučním centru u společnosti [právnická osoba], [adresa], s příjmem 29 317 Kč měsíčně čistého. Další čistý příjem domácnosti činil 27 000 Kč. „Odhadované“ výdaje žalované činily 6 000 Kč a interní splátky 1 162 Kč měsíčně. Zaměstnání, výše příjmu, mělo být ověřeno pracovní smlouvou (s poznámkou „5.10.2022-30.6.2023“) a výplatními páskami za 12/2022 a 1/2023. Karta zákazníka je opatřena vlastnoručním podpisem žalované.
8. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] ze dne 6.5.2025 plyne, že dne 21.2.2023 byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a žalovaná vrátila celkem částku 3 600 Kč (dne 20.3.2023 částku 3 200 Kč, dne 24.4.2023 částku 200 Kč a dne 19.6.2023 částku 200 Kč).
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.4.2025 ve spojení s Přílohou (strana 1, 15) plyne, že předmětná pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z Oznámení ze dne 28.4.2025 plyne, že předchůdkyně žalobkyně postoupení pohledávky oznámila žalované; toto oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne 22.5.2025, jak plyne z Podacího lístku.
10. Z výzvy ze dne 29.7.2025 plyne, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu. Tato výzva byla předána k poštovní přepravě dne 30.7.20.25, jak plyne z Podacího lístku.
11. Skutkový závěr: Dne 21.2.2023 uzavřela předchůdkyně žalobkyně se žalovanou smlouvu, na jejichž základě v hotovosti vyplatila žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Před uzavřením předmětných smlouvy předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná vrátila předchůdkyni žalobkyně částku 3 600 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smluvně převedena na žalobkyni. Výzvou ze dne 29.7.2025, předanou k poštovní přepravě dne 30.7.2025, právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 ObčZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Podle § 2993 ObčZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
18. Podle § 1879 ObčZ může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
19. Po právním posouzení shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podaná důvodně jen z části.
20. Soud má v daném případě za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 21.2.2023 podepsána úvěrová smlouva, v níž se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátit včetně sjednaného úroku, a to formou splátek. Smlouva jsou opatřena vlastnoručním podpisem žalované.
21. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona.
22. V té souvislosti má soud za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně zjistila z informacích získaných od žalované k jejím poměrům, že měla být rozvedená, měla mít učňovské vzdělání, bydlet jako spolubydlící, měla být zaměstnána u společnosti [právnická osoba], [adresa], se mzdou 29 317 Kč měsíčně čistého. Další čistý příjem domácnosti měl činit 37 000 Kč. Její „odhadované“ měsíční výdaje měly činit 6 000 Kč a interní splátky 1 162 Kč.
23. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, také ověřit, resp. objektivně podložit minimálně pracovní smlouvou, výplatními páskami, potvrzením zaměstnavatele o délce trvání pracovního vztahu, dále nájemní smlouvou či výpisem z katastru nemovitostí, popř. prohlášením pronajímatele/spolubydlící osoby (k doložení uspokojování bytové potřeby), dokladem o výši nákladů na bydlení, smlouvami o jiných závazcích a dluzích žalované, atd. V daném případě žalobkyně nedoložila, že by deklarovaný měsíční příjem žalované, jejího zaměstnavatele a délku pracovního poměru před uzavřením úvěrové smlouvy také ověřila. V Kartě zákazníka je sice uvedeno, že zaměstnání žalované bylo ověřeno výplatními páskami (12/2022 a 1/2023) a pracovní smlouvou, avšak tyto listiny nebyly žalobkyní předloženy. Zároveň z ručně psané poznámky u zaškrtnuté pracovní smlouvy, jako dokumentu, z něhož mělo být zaměstnání žalované ověřováno, plyne, že pracovní poměr žalované měl trvat pouze do 30.6.2026, tj. pouhé 4 měsíce po podpisu předmětné úvěrové smlouvy. Tato délka trvání pracovního poměru žalované by však nepokryla celých 21 sjednaných splátek úvěru. Dále žalobkyně nedoložila, že by ověřovala další deklarované příjmy domácnosti (37 000 Kč měsíčně) a způsob uspokojování bytové potřeby (spolubydlící) a náklady žalované na bydlení, včetně energií (ostatně jejich konkrétní výši ani netvrdila). Žalobkyně rovněž nedoložila ověřování výše splátek jiných závazků žalované. Z Karty zákazníka je rovněž patrné, že tuto se žalovanou sepisovala zaměstnankyně předchůdkyně žalobkyně, a bylo tak na ní, aby jednak poměry žalované řádně zjistila a zároveň i ověřila. Navíc nahlížení do různých databází (IR,…), je dle názoru soudu sice důležité, avšak samo o sobě nedostačující, tím spíše, když žalobkyně nahlížení do databází před uzavřením smlouvy ani nepředložila. Dle názoru soudu bylo povinností poskytovatele úvěru, aby nejen zjistil příjmy a výdaje žalované, ale zároveň všechny její poměry také náležitě ověřil. Pokud totiž předchůdkyně žalobkyně vycházela z pouhých neověřených informací o příjmech a výdajích žalované, zcela zjevně rezignovala na zjišťování a ověřování jejích poměrů, a nepostupovala tak při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí.
24. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, kdy věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně před uzavřením předmětných smlouvy o úvěru prověřila její schopnost poskytnuté peněžní prostředky splácet. Tím, že předchůdkyně žalobkyně i přesto žalovaném úvěr poskytla, porušila princip zodpovědného úvěrování a porušila povinnosti v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, co je třeba sankcionovat absolutní neplatností předmětné úvěrové smlouvy jako celku, jak potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, popř. i v nálezu ze dne 24.8.2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Porušení povinností posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Novelou § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla tato judikatura Ústavního soudu, dále judikatura Nejvyššího soudu a judikatura Soudního dvora EU (ve věci C-679/18 OPR Finance) reflektována a z důvodu zajištění větší právní jistoty adresátů právní normy jednotlivého přístupu soudů k dané problematice byla zákonem výslovně zakotvena neplatnost absolutní, k níž je třeba přihlédnout i bez návrhu žalované.
25. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná.
26. Dále se soud zabýval tím, zda na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, když žalobkyně tvrdila, že jí byly poskytnuty její předchůdkyní peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně předložila Smlouvu o úvěru ze dne 21.2.2023, z níž má soud za prokázané, že žalovaná v hotovosti převzala od předchůdkyně žalobkyně výše uvedené peněžní prostředky. Soud tak uzavřel, že se žalovaná bez spravedlivého důvodu obohatila na úkor předchůdkyně žalobkyně, neboť přijala plnění bez právního důvodu (§ 2991 ObčZ) a předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 ObčZ). V době od poskytnutí peněžních prostředků do rozhodnutí soudu žalovaná vrátila pouze částku 3 600 Kč, zbytek dosud nevrátila. Proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni, jež je ve věci aktivně legitimována k vedení sporu na základě písemné smlouvy ze dne 28.4.2025 (§ 879 ObčZ), dosud nevydané obohacení ve výši 24 400 Kč (rozdíl mezi poskytnutými a vrácenými peněžními prostředky). Co do zbytku požadované částky ve výši 33 996,89 Kč pak nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (výrok II. rozsudku).
27. Dále má soud za prokázané, že žalovaná byla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (§ 1968 ObčZ) a žalobkyni vzniklo právo požadovat po ní i úroky z prodlení. Protože zákon neupravuje splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele (toho, na jehož úkor se žalovaná bezdůvodně obohatila), přičemž dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 ObčZ), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4074/2009). Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovanou k zaplacení dluhu výzvou ze dne 29.7.2025, předanou následujícího dne k poštovní přepravě, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalované doručena, resp. kdy se žalovaná mohla s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 1958 odst. 2 ObčZ), s níž měla žalovaná objektivní možnost seznámit se až dne 9.9.2025. Žalovaná pak byla povinna uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 10.9.2025. Jelikož tak neučinila, dostala se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 11.9.2025, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě vyšší a od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení tak, jak je uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku. Co do zbytku žalobkyní požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).
28. Z jiných před soudem provedených důkazů, jež nejsou výše tohoto odůvodnění výslovně uvedeny, neplynou žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu, proto je soud nehodnotil.
29. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě rozhodoval soud o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 24 400 Kč s příslušenstvím specifikovaným v I. výroku rozsudku, žalovaná byla úspěšná co do částky 33 996,89 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve II. výroku rozsudku. Je tak zřejmé, že žalovaná byla ve věci více úspěšná a měla by právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu neplyne, že by žalované vznikly jakékoliv náklady řízení, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve III. výroku rozsudku.
30. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., když nebyly shledány důvody k uložení delší lhůty ke splnění uložené povinnosti, popř. povolení plnění ve splátkách.