Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 800 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 25. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 17 490,62 Kč, úroku ve výši 550,96 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 632,46 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 101,05 Kč, úroku z prodlení z částky 14 293,26 Kč od 12. 7. 2023 do 24. 4. 2024, úroku z prodlení z částky 2 493,26 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení co do výše 0,25 % ročně z částky 11 800 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 11. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 30 727,56 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]., se žalovaným uzavřela dne 2. 5. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému v hotovosti poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 761 Kč, úplatu ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný však zaplatil toliko 3 200 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni. Podanou žalobou žalobkyně požadovala dlužnou jistinu ve výši 13 632,46 Kč, smluvní úrok 660,80 Kč, poplatek za poskytnutí 6 300 Kč, náklady na vyhodnocení 1 780,46 Kč, inkasní poplatek 2 314,29 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 039,55 Kč.
2. Podáním došlým soudu dne 28. 3. 2024 žalobkyně žalobu co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 436,94 Kč omezila, neboť ji v žalobě nesprávně vyčíslila. Soud řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil usnesením ze dne 8. 4. 2024, č.j. 24C 10/2024-21.
3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
4. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 2. 5. 2022 žalovaný a společnost [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému 15 000 Kč s tím, že žalovaný tyto prostředky vrátí a zaplatí úrok ve výši 761 Kč, úplatu ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že mu byla částka 15 000 Kč v hotovosti předána. Smlouva dále obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ, že se dostane do prodlení.
5. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že tuto dne 2. 5. 2022 sepsala obchodní zástupkyně společnosti, přičemž jsou zde uvedeny některé údaje o žalovaném, o jeho zaměstnání, příjmech a výdajích. Je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán se mzdou 26 782 Kč, je svobodný, nemá děti, bydlí v nájmu a nemá žádné dluhy. Na nájem vynakládá 5 000 Kč a 5 000 Kč na jídlo dopravu a osobní výdaje. K ověření těchto údajů měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva.
6. Z listiny nazvané pracovní smlouva soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 4. 2017 zaměstnán na dobu určitou jednoho roku u společnosti [právnická osoba] za mzdu podle vnitřního mzdového předpisu.
7. Z listiny nazvané mzdový výměr soud zjistil, že od 1. 4. 2022 žalovanému náležela u zaměstnavatele [právnická osoba] mzda ve výši 28 500 Kč měsíčně.
8. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že od zaměstnavatele [právnická osoba] obdržel za leden 2022 částku 27 903 Kč, za únor 2022 částku 26 316 Kč a za březen 2022 částku 26 127 Kč.
9. Z předložené faktury č. [hodnota] ze dne 6. 4. 2022 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] a.s. žalovanému za pronájem lůžka v dubnu 2022 vyúčtovala cenu 5 900 Kč.
10. Z přehledu transakcí soud zjistil, že společnost od žalovaného eviduje úhrady v celkové výši 3 200 Kč.
11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části jejich seznamu soud zjistil, že dne 2. 8. 2023 společnost [právnická osoba]. žalobkyni postoupila soubor pohledávek, a to včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
12. Z dopisu ze dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě celkem 33 394,86 Kč s tím, že pokud tak do 16. 11. 2023 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 2. 11. 2023.
13. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 2. 5. 2022 se společností [právnická osoba]. smlouvu, kde se uvedená společnost zavázala poskytnout mu 15 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 761 Kč, úplatu ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovanému byly peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč při podpisu smlouvy v hotovosti vyplaceny, přičemž dosud zaplatil jen 3 200 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupkyně společnosti sepsala žádost o úvěr, kde jsou uvedeny některé údaje o žalovaném, o jeho zaměstnání, příjmech a výdajích. Je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán se mzdou 26 782 Kč, je svobodný, nemá děti, bydlí v nájmu a nemá žádné dluhy. Na nájem vynakládá 5 000 Kč a 5 000 Kč na jídlo dopravu a osobní výdaje. K ověření těchto údajů byla předložena pracovní smlouva, podle které byl žalovaný zaměstnán od dubna 2017 na dobu určitou jednoho roku a výplatní pásky za leden až březen 2022, podle kterých žalovaný za tyto měsíce pobíral v průměru 26 782 Kč měsíčně. Na nájem za lůžko (žalovaný pravděpodobně bydlel na ubytovně) pak žalovaný vynakládal 5 900 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 pak společnost postoupila mimo jiné žalobou uplatněný nárok žalobkyni.
14. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
17. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
19. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet podle jím vyplněné žádosti o úvěr, přičemž dospěla k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá 16 782 Kč, tudíž se splácením by neměl mít problém. K tomu je však třeba uvést, že žádost o úvěr vyplňovala obchodní zástupkyně společnosti, přičemž mzda je vyplněna sice ve správné výši, nicméně podle předložené pracovní smlouvy měl pracovní poměr žalovaného již v dubnu 2018 skončit a jinou smlouvu společnost k dispozici neměla. Neměla tedy informaci o povaze pracovního vztahu žalovaného, tedy zda je stále zaměstnán na dobu určitou, či neurčitou. Dále také zde uvedené výdaje na bydlení neodpovídají předložené faktuře. Na zkoumání dalších pravidelných výdajů žalovaného pak společnost zcela rezignovala. Z žádné z předložených listin pak nevyplývá, že by společnost žalovaného lustrovala například v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, nebo alespoň v systému SOLUS či nebankovním registru klientských informací. Rovněž je třeba zmínit, že pokud by údaje uvedené v žádosti o úvěr měly být pravdivé, bylo by velice s podivem, pokud by žalovaný za částku výší nedosahující ani volných prostředků, které mu měsíčně měly zbýt, byl ochotný zaplatit 12 888 Kč. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.
20. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 3 200 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 11 800 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky a dobu, která od chvíle obohacení žalovaného již uplynula, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 23. 4. 2024 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 24. 4. 2024, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 25. 4. 2024 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
21. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 11 800 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 25. 4. 2024 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
22. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 17 490,62 Kč, úroku ve výši 550,96 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 632,46 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 101,05 Kč, úroku z prodlení z částky 14 293,26 Kč od 12. 7. 2023 do 24. 4. 2024, úroku z prodlení z částky 2 493,26 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení co do výše 0,25 % ročně z částky 11 800 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat z uzavřené smlouvy, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
23. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.