24 C 115/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 14. 1. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že společnost [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“), která zanikla fúzí sloučením se společností [Anonymizováno] (dále také jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 20. 6. 2014 smlouvu o revolvingovém úvěru, kde se zavázala poskytnout mu finanční prostředky s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5% z dlužné částky splatných vždy k poslednímu pracovnímu dni příslušného kalendářního měsíce, nejméně však 500 Kč. Práva a povinnosti z této smlouvy byly převedeny na žalobkyni smlouvou o převodu portfolia pohledávek s účinností k 1. 11. 2023. Jelikož žalovaný nesplácel řádně, s úhradou splátek se dostal do prodlení, žalobkyně zesplatnila zbývající část úvěru, čímž se stal celý zůstatek úvěru ke dni 30. 4. 2024 splatným. Společnost splnila svoji povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalovaného. Žalovaný byl také kontrolován v interních a externích databázích, pomocí dat CCB (v bankovních, nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku atd.). Žalovaný uvedl příjem ve výši 30 000 Kč a výdaje ve výši 4 000 Kč. Společnost stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (počet členů domácnosti, způsob bydlení – v případě žalovaného družstevní byt, rodinný stav atd.). Žalovaný měl již závazek se splátkou 1 500 Kč, kdy nové splátkové zatížení mělo činit 2 935 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného společnost porovnávala příjmy a výdaje žalovaného s přihlédnutím k historickým datům z ČSÚ, kdy výpočtem pak společnost získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalovanému tak k úhradě životních potřeb mělo zbývat 27 065 Kč a volné finanční prostředky po poskytnutí úvěru ve výši 17 065 Kč. Po zhodnocení získaných informací byla s žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Žalobkyně poukázala na dobrou platební morálku žalovaného, kdy tento úvěr splácel téměř 7 let. Žalovaný po dobu trvání úvěru načerpal celkem 265 000 Kč a zaplatil 307 500 Kč. Žalobkyně požaduje uhrazení jistiny ve výši 94 907,55 Kč, úroků ve výši 21 720,42 Kč, úroků z prodlení ve výši 9 319,77 Kč a poplatků ve výši 2 397 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané žádost/smlouva o klasickém úvěru č. [hodnota], o revolvingovém úvěru, přihlášky k pojištění pro klasický a revolvingový úvěr, soud zjistil, že touto dne 20. 6. 2014 žalovaný žádal společnost o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ke dni podpisu smlouvy ve výši 30 000 Kč a maximálním rámcem ve výši 100 000 Kč s tím, že úvěr bude žalovaným hrazen ve splátkách s celkovou výší měsíční splátky 5 % z dlužné částky splatných vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce, nejméně však 500 Kč. Mezi účastníky smlouvy pak byla sjednána RPSN ve výši 31,14 % a základní roční úroková sazba ve výši 22,68 %. Žalovaný si dále sjednal úhradu poplatku za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně a pojištění souboru STANDARD s úhradou ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Tato listina obsahuje údaje o žalovaném, o jeho zaměstnavateli ([jméno FO]) s tím, že žalovaný je zaměstnán od roku 2004, jeho průměrný příjem ze zaměstnání činil 30 000 Kč, náklady na bydlení činily 4 000 Kč (příjmy ani výdaje nebyly doloženy). Žádné další příjmy a ani výdaje nejsou uvedeny. Žalovaný měl bydlet v družstevním bytě, v době žádosti byl svobodný, bez vyživovací povinnosti.

4. Z dopisu ze dne 24. 3. 2024 nazvaného podmíněné odstoupení od úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že tímto žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení částky 20 000 Kč jakožto dluhu na kreditní kartě. V případě, že nebude dluh žalovaným uhrazen nejpozději do 30. 4. 2024, bude tato výzva považována za odstoupení od úvěrové smlouvy s účinky k 30. 4. 2024.

5. Z listiny nazvané podklady pre súdne konanie ve spojení s výpisem čerpání a splátek za období od 3. 2. 2017 do 30. 11. 2023 soud zjistil, že je z nich patrno, jak společnost (resp. dále právní předchůdkyně žalobkyně) o úvěru účtovala, když dle tohoto bylo žalovaným na úvěr uhrazeno celkem 307 500 Kč.

6. Z listiny nazvané smlouva o převodu portfolia ze dne 18. 9. 2023 včetně notářského zápisu ze dne 1. 11. 2023, části seznamu převedeného portfolia, soud zjistil, že těmito listinami společnost převedla žalobkyni portfolio včetně souboru pohledávek, tj. i pohledávku za žalovaným uplatněnou v tomto řízení.

7. Z dopisu ze dne 30. 4. 2024 bylo zjištěno, že tímto žalobkyně žalovanému oznamovala zesplatnění zbývající části úvěru ke dni 30. 4. 2024 v celkové částce 109 629 Kč a odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy.

8. Z dopisu ze dne 12. 12. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkem 125 966,86 Kč do 27. 12. 2024, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.

9. Ze všeobecných obchodních podmínek soud pro níže vyložený závěr žádná skutková zjištění nečinil.

10. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost uzavřela dne 20. 6. 2014 se žalovaným smlouvu, kde se zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky až do výše maximálního úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto finanční prostředky vrátit ve splátkách s celkovou výší měsíční splátky 5 % z dlužné částky splatných vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce, nejméně však 500 Kč. Mezi účastníky smlouvy pak byla sjednána RPSN ve výši 31,14 % a základní roční úroková sazba ve výši 22,68 %. Žalovaný si dále sjednal úhradu poplatku za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně a pojištění souboru STANDARD s úhradou ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Dopisem ze dne 30. 4. 2024 pak žalobkyně oznámila žalovanému, že jelikož je v prodlení s hrazením splátek prohlašuje zbývající část úvěru splatnou ke dni 30. 4. 2024. Žalovaný po dobu trvání úvěrové smlouvy načerpal 265 000 Kč a uhradil celkem 307 500 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením. Smlouvou o převodu části portfolia s účinností ke dni 1. 11. 2023 pak byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.

11. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem byl úvěr poskytnutý spotřebiteli.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Povinnost spotřebitele poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr" nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebitelem a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Odborná péče však v intencích zákona o spotřebitelském úvěru znamená, že vedle těchto informací od spotřebitele věřitel získá další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověří, to vše při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů.

16. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Ústavní soud dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného společnost vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil ohledně rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, tyto kontrolovala v interních a externích databázích. Společnost při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala příjmy a výdaje žalovaného s informacemi na základě historických dat z ČSÚ. Po provedení hodnocení žalovaného bylo jeho žádosti o úvěr vyhověno a byly mu poskytnuty finanční prostředky s úvěrovým limitem až do 100 000 Kč. Ze žaloby, žádosti/smlouvy o revolvingový úvěr pak nevyplývá, že by společnost žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku nebo v nebankovním registru klientských informací, byť tuto skutečnost žalobkyně tvrdila. Společnost úvěruschopnost žalovaného zkoumala jen částečně, kdy si zjišťovala informace od žalovaného, nicméně dospěla-li na základě zjištěných údajů k závěru o jeho schopnosti poskytovaný úvěr splácet, nemohla tak činit s odbornou péčí. Žalovaný uvedl, že má měsíční příjem 30 000 Kč a výdaje na bydlení 4 000 Kč a splátky 1 500 Kč. Společnost nedoložila žádné důkazy prokazující tvrzení o příjmech a výdajích žalovaného a nadto ani netvrdila, že by informace od žalovaného ověřovala oproti poskytnutým podkladům. Společnost tak spoléhala na tvrzení žalovaného, kdy toto nemohla zhojil ani použitím statistických dat a modelů při posuzování příjmové a výdajové stránky žalovaného. Statistické modely se používají až jako postupy sekundární. Prvotní jsou informace sdělené žadatelem o úvěr, kdy tyto však musí být společností řádně ověřeny. Pokud společnost vstupní informace od žadatele neověří, pracuje pak po celou dobu hodnocení úvěruschopnosti žadatele s neověřenými daty o jeho poměrech a využití statického modelu pak nelze aplikovat, neboť není ověřena správnost vstupních informací a výsledek hodnocení pak nemusí odpovídat (a často ani neodpovídá) realitě. K této situaci tak došlo i v projednávaném případě. Bylo by ostatně s podivem, pokud by jedinými výdaji žalovaného byly pouze výdaje na bydlení a splátky předchozích úvěrů. Společnost tak ve svých úvahách zcela pominula náklady na jídlo, ošacení, dopravu a případné zájmy.

18. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

19. Poskytnuté plnění by tak bylo možné posoudit jen jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.), avšak v řízení bylo zjištěno, že žalovaný již vydal více, než oč se obohatil.

20. Soud z vyložených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.