Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 33 256 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 4. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 36 633 Kč, úroku ve výši 2 162,64 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 39 774,85 Kč od 21. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 50 388 Kč od 28. 12. 2023 do 3. 6. 2025, úroku z prodlení z částky 17 132 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 33 256 Kč co do výše 3 % ročně od 4. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 5. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 17. 7. 2023 pomocí prostředku komunikace na dálku (kombinace e-mailu, SMS a platby na účet) smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které jí poskytla peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit žalobkyni úrok v sazbě 85,51 % ročně, to vše ve 48 měsíčních splátkách po 3 372 Kč (včetně poplatku za pojištění) splatných vždy k 22. dni v měsíci počínaje srpnem 2023. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení (zaplatila jen dvě řádné splátky, tj. 6 744 Kč), došlo k automatickému zesplatnění celého zůstatku úvěru ke dni 26. 12. 2023. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 48 250,30 Kč (původní jistina 39 774,85 Kč a přirostlý úrok 8 475,45 Kč), smluvní pokuty ve výši 499 Kč, nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 19 501 Kč a úhrady za pojištění ve výši 1 239 Kč.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni, jejím zprostředkovateli a žalované a je datována dnem 17. 7. 2023. Žalobkyně se zde zavazuje poskytnout žalované na účet č. [č. účtu] částku 40 000 Kč, oproti povinnosti tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 85,51 % ročně, to vše ve 48 měsíčních splátkách po 3 372 Kč (včetně poplatku za pojištění bylo-li sjednáno) splatných vždy k 22. dni v měsíci počínaje srpnem 2023. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako z listin nazvaných přihláška do pojištění a informace o pojištění a prohlášení klienta. Listina neobsahuje vlastnoruční, ani zaručený elektronický podpis žalované a na místě jejího podpisu je uveden pouze SMS kód. Listina nazvaná dodatek č. [hodnota] pak obsahuje ujednání o tom, že smlouva o úvěru bude uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, ovšem opět tato listina postrádá jakýkoliv podpis žalované a pouze je zde uveden shodný SMS kód, který měl být zadán ve shodnou vteřinu jako na smlouvě. Listina nazvané příloha č. [hodnota] obsahuje některé údaje o pojištění a opět je na místě podpisu žalované shodný SMS kód zadaný o vteřinu později. Přiložená fotografie občanského průkazu je fotografií občanského průkazu žalované. Z přiložené listiny nazvané předsmluvní formulář soud zjistil, že se jedná o standardní evropskou informaci o spotřebitelském úvěru, která obsahuje informace o parametrech úvěru, jeho splácení, sankcích atp. Z listina nazvané podpis na dálku soud pouze zjistil, že zde žalobkyně obecně popisuje proces uzavírání smluv. Z listin nazvaných zaslaná SMS a důkaz o přijaté SMS soud zjistil, že se jedná o interní listiny vytvořené žalobkyní, kde uvádí, že žalované dne 14. 7. 2023 v 16:11h zaslala SMS, kde jí informovala o platbě ve výši 1 Kč, která jí měla být zaslána na účet s variabilním symbolem, který použije v podpisové SMS. Podpisová SMS s textem Souhlasim [jméno FO] 4198561632 pak měla být žalobkyni doručena 17. 7. 2023 v 4:21h, což neodpovídá časovému údaji na smlouvě a dalších listinách. Listina nazvaná důkaz o odeslání 1 Kč je pak rovněž interní listinou, stejně jako informace o klientovi, kde je krom údajů o žalované uveden rovněž kontaktní e-mail (stejně jako na dalších listinách) [e-mail].
4. Z dopisu ze dne 18. 7. 2023 soud zjistil, že žalobkyně jím žalované oznámila, že úvěr podle návrhu ze dne 17. 7. 2023 schválila. Dopis obsahuje shrnutí parametrů poskytovaného úvěru a jeho součástí byl dále splátkový kalendář, ze kterého vyplývá, která část splátky připadá na úroky a která na jistinu. Z přiložené dodejky vyplývá, že tento dopis byl žalované doručen dne 31. 7. 2023.
5. Z listiny nazvané doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu soud zjistil, že dne 17. 7. 2023 byla na účtu žalobkyně ve prospěch účtu č. [č. účtu] zaúčtována platba ve výši 40 000 Kč a z listiny nazvané potvrzení o příchozí úhradě soud zjistil, že se jedná o účet žalované a dne 12. 5. 2023 se obdržela platbu ve výši 17 209 Kč.
6. Z listiny nazvané hodnocení klienta soud zjistil, že tuto listinu vyplňoval zprostředkovatel úvěru. Ten zde zaznamenal, že žalovaná má pravidelný čistý měsíční příjem 17 200 Kč, žije sama u rodičů, má maturitu a jejími výdaji jsou životní minimum 4 860 Kč, náklady na bydlení ve výši 3 915 Kč, splátky 680 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Žalované tak měsíčně zbývají volné zdroje ve výši 5 745 Kč.
7. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že k dotazu na rodné číslo žalované ji tento registr 14. 7. 2023 v 15:37h ztotožnil.
8. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovanou tento registr dne 14. 7. 2023 ztotožnil s tím, že má aktuálně sedm žádostí o úvěr s expozicí 739 937 Kč, dále má limit u nesplátkových operací a kreditních karet ve výši 95 000 Kč a aktuálně dluh po splatnosti ve výši 524 Kč.
9. Z listiny nazvané karta klienta soud zjistil, že žalobkyně od žalované eviduje úhrady celkem ve výši 6 744 Kč.
10. Z dopisu ze dne 22. 11. 2023 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.
11. Z dopisu ze dne 26. 12. 2023 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalované, že jelikož se dostala do prodlení se splátkou delšímu než 65 dnů, došlo k zesplatnění úvěru a současně ji vyzvala k okamžité úhradě 50 388 Kč.
12. Z dopisu ze dne 5. 4. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalované, že ke dni 26. 12. 2023 došlo k zesplatnění úvěru a vyzývala ji k zaplacení jistiny ve výši 48 250,30 Kč (původní jistina 39 774,85 Kč a přirostlý úrok 8 475,45 Kč), smluvní pokuty ve výši 499 Kč, nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 4 825 Kč, úroku a úhrady za pojištění ve výši 1 239 Kč, a to nejpozději do 15 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalované téhož dne odeslán.
13. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky soud zjistil, že žalobkyně má od 11. 5. 2018 povoleno poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.
14. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalované a dne 17. 7. 2023 jí převodem na účet poukázala 40 000 Kč. Dále žalobkyně eviduje úhrady na tvrzenou smlouvu ve výši celkem 6 744 Kč a vyzývala žalovanou k zaplacení dluhu.
15. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přičemž svou neúčastí při jednání se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. K tomu je nutno poznamenat, že v den jednání soudu přišla žádost o odročení jednání, nicméně tato nepřišla od žalobkyně ani její zástupkyně, ale od koncipienta jiné advokátní kanceláře, který prý pozdě obdržel substituční plnou moc. Takovou žádost však soud nepovažuje ani za řádnou, ani za včasnou.
16. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně dodatku a přílohy, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci, tím méně pak, jaký by měl být obsah takového jednání. Na tom nemění ničeho ani předložení fotografie občanského průkazu a předložené interní dokumenty (dokumenty vytvořené žalobkyní).
17. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovanou (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
18. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně (případně odeslána na e-mail) ke dni jejího tvrzeného uzavření.
19. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.
20. Dále podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
22. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
23. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
24. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, s čímž se nespokojila a osobu žalované lustrovala v nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS a příjmy žalované ověřila. Přitom dospěla k závěru, že žalovaná má čistý měsíční příjem 17 200 Kč, výdaje jen 10 455 Kč a měsíčně jí tak zbývá 5 745 Kč. Žalobkyně se však nikterak blíže nezabývala výdaji žalované a spokojila se s údajem o životním minimu a nějakých výdajů na bydlení, které nikterak neověřovala. Z NRKI se přitom podává značné úvěrové zatížení žalované s informací, že s některými splátkami byla v prodlení. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
25. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Žalovaná již takto vydala 6 744 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 33 256 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalované, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 2. 6. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu doručena do datové schránky), následující den, tj. 3. 6. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 4. 6. 2025 do prodlení.
26. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 33 256 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 4. 6. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
27. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 36 633 Kč, úroku ve výši 2 162,64 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 39 774,85 Kč od 21. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 50 388 Kč od 28. 12. 2023 do 3. 6. 2025, úroku z prodlení z částky 17 132 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 33 256 Kč co do výše 3 % ročně od 4. 6. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, jejíž uzavření žalobkyně neprokázala. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
28. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.