Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 170 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 21. 6. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení úroku z prodlení z částky 12 170 Kč od 17. 4. 2022 do 20. 6. 2025, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce [Jméno Zástupce] na náhradě nákladů řízení 1 139 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 24. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 12 170 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]. – dříve [Anonymizováno] [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 4. 11. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 14 604 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit. S tím se dostal do prodlení, když zaplatil jen 2 434 Kč a společnost tak prohlásila celý zůstatek úvěru splatným ke dni 16. 4. 2022. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen společnosti [právnická osoba]., která jej postoupila žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že je datovaná dnem 4. 11. 2021 a obsahuje ujednání o tom, že společnost poskytne žalovanému limit 12 170 Kč za úrok 457,5 % ročně s tím, že peněžní prostředky budou poskytovány na účet č. [č. účtu]. Smlouva však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru soud pouze zjistil, že obsahuje shodné parametry jako smlouva. Z obchodních podmínek soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil.
4. Z jednotlivých potvrzení o provedené platbě a sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že žalovaný na účet č. [č. účtu] v období od 4. 11. 2021 do 17. 1. 2022 obdržel od společnosti celkem 14 604 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 12. 2023 soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. postoupila společnosti [právnická osoba]. soubor pohledávek, a to včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 19. 12. 2023 soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. postoupila žalobkyni soubor pohledávek, a to včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
7. Z dopisu ze dne 11. 1. 2024 soud zjistil, že jím společnost informovala žalovaného o tom, že pohledávku za ním postoupila společnosti [právnická osoba]., která ji postoupila žalobkyni.
8. Z dopisu ze dne 11. 1. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy č. [hodnota] ve výši 37 411,92 Kč s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost [právnická osoba]. – dříve [Anonymizováno] [právnická osoba]. (a nyní i žalobkyně) disponovala osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu. V období od 4. 11. 2021 do 17. 1. 2022 žalovaný obdržel od společnosti převodem na účet celkem 14 604 Kč, avšak zaplatil jen 2 434 Kč. Žalobou uplatněný nárok byl postoupen žalobkyni, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn.
10. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) a ohledně doručení předžalobní upomínky pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci, stejně jako nelze uzavřít, že by žalovaný jakkoli souhlasil se zněním smlouvy, jak byla soudu předložena. K předžalobní upomínce je pak nutno dodat, že tuto sice žalobkyně k žalobě připojila, avšak nepřiložila žádný doklad o jejím doručení žalovanému. Závěr, že se tato listina dostala do sféry dispozice žalovaného z předloženého podacího lístku přijmout nelze.
11. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.
13. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.
14. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
15. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. I z tohoto důvodu soud shledal tvrzenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou.
16. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 14 604 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 2 434 Kč a k vydání tak zbývá jen 12 170 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 19. 6. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 20. 6. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 21. 6. 2025 do prodlení.
17. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 12 170 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 21. 6. 2025 v žalobkyní požadované výši 11,75 % ročně, což je méně, než by žalobkyně podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. mohla požadovat. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
18. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 12 170 Kč od 17. 4. 2022 do 20. 6. 2025, když, jak je uvedeno výše, se žalovaný dostal do prodlení až 21. 6. 2025. Ohledně tohoto nároku soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
19. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla žalobkyně úspěšná co do 74 %, přičemž neúspěšná (v rozsahu zamítnutí žaloby) byla co do 26 % a náleží jí tudíž právo na náhradu 48 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Soud na daný případ aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť žaloba v této věci byla podána na ustáleném vzoru užitém žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a žalovaná částka nepřesahuje 50 000 Kč, a to pro úkony učiněné před 1. 1. 2025 ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále také jen „AT do 31. 12. 2024“) a pro úkony učiněné po 31. 12. 2024 ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále také jen „AT“). Přiznané náklady řízení ve výši 1 139 Kč tak představují odměnu za dva úkony právní služby po 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení a předžalobní upomínku [§ 14b odst. 1 bod 2. za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT do 31. 12. 2024], dvě náhrady hotových výdajů po 100 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a) za užití § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT do 31. 12. 2024], odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 400 Kč za podání žaloby [§ 14b odst. 1 bod 2. za užití § 11 odst. 1 písm. d) AT], jednu náhradu hotových výdajů ve výši 100 Kč [§ 14b odst. 6 písm. a) za užití § 11 odst. 1 písm. d) AT], náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 273 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), to vše snížené na 48 %. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší a platební místo (k rukám advokáta) podle § 149 odst. 1 o.s.ř.