Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 280 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se, co do zaplacení 6 735 Kč, úroku ve výši 1 554,39 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 578,82 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 215,77 Kč a úroku z prodlení z částky 7 578,82 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 28. 6. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. [hodnota], uzavřené dne 2. 12. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému v hotovosti 15 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 735 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 18,17 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 11 720 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.
2. Žalovaný k věci uvedl, že si úvěr bral v době, kdy pracoval v Německu, o práci však přišel a neměl na splátky.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 2. 12. 2021 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 5 385 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 44 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 15 000 Kč v hotovosti předána.
4. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že zde obchodní zástupkyně společnosti uvedla některé údaje o žalovaném, a to o jeho příjmech, výdajích, bydlení atp. Na příjmové stránce je uvedena mzda ve výši 34 757 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy 15 600 Kč (k tomu žalovaný uvedl, že se jednalo o podporu od úřadu práce). Odhadované výdaje žalovaného pak činí 3 500 Kč, nemá další úvěry, je svobodný, žije jako spolubydlící a vyživuje dvě osoby. K tomu měla být doložena pracovní smlouva a dva výpisy z bankovního účtu. Žalovaný k tomu dodal, že odhadované výdaje představují jen náklady na dojíždění do práce, jinak samozřejmě platil nájemné a další běžné výdaje, což obchodní zástupkyni dokládal.
5. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že společnost eviduje od žalovaného úhrady v celkové výši 11 720 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 29. 1. 2024 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
7. Z dopisu ze dne 29. 1. 2024 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 20. 2. 2024 odeslala žalovanému.
8. Z dopisu ze dne 22. 5. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 13 863,43 Kč do 6. 6. 2024, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 22. 5. 2024.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovaným dne 2. 12. 2021 uzavřela smlouvu, na základě které žalovaný od společnosti obdržel v hotovosti 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 385 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 44 % ročně ve výši 3 090 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 795 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 483 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 11 720 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupkyně společnosti sepsala listinu nazvanou zákaznická karta, kde uvedla některé údaje o žalovaném. Na příjmové stránce je zde uvedena mzda ve výši 34 757 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy 15 600 Kč. Odhadované výdaje žalovaného pak činí 3 500 Kč, nemá další úvěry, je svobodný, žije jako spolubydlící a vyživuje dvě osoby. Tato pohledávka pak byla dne 29. 1. 2024 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.
10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.
11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby ani smlouvy pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním registru klientských informací. V zákaznické kartě jsou pak uvedeny příjmy a jen odhadované výdaje. K nim žalovaný dodal, že tyto představují jen náklady na dojíždění do práce, jinak samozřejmě platil nájemné a další běžné výdaje, což obchodní zástupkyni dokládal. Je pak s podivem, proč tyto další výdaje obchodní zástupkyně společnosti do zákaznické karty nezaznamenala. Soud je proto přesvědčen, že společnost neměla v úmyslu skutečně prověřit úvěruschopnost žalovaného, neboť pokud by tomu tak bylo, zabývala by se pečlivě jeho výdaji, a to i s ohledem na zaznamenanou skutečnost, že na žalovaného byly výživou odkázány dvě osoby. To však společnost neučinila. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 11 720 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 3 280 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
18. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
19. V současné době je žalovaný stále v tíživé finanční situaci, do které se dostal úvěrováním, avšak sám uvedl, že je v jeho možnostech splácet 1 000 Kč měsíčně.
20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3 280 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalovaného, tedy ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. S ohledem na umožnění splátek pak soud uložil žalovanému tuto povinnost pod sankcí ztráty splátek, pokud se žalovaný dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 735 Kč, úroku ve výši 1 554,39 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 578,82 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 215,77 Kč a úroku z prodlení z částky 7 578,82 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.