Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 862,24 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 17. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 9 475,80 Kč, úroku ve výši 2 190,81 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 19 250 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 535,60 Kč, úroku z prodlení z částky 20 150 Kč od 22. 10. 2024 do 16. 8. 2025, úroku z prodlení z částky 6 287,76 Kč od 17. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 13 862,24 Kč co do jeho výše 3,25 % ročně od 17. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 28. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. [hodnota], uzavřené dne 10. 2. 2023 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalované celkem 40 611,80 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 26 749,56 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. Žalovaná částka představuje dlužnou jistinu 19 250 Kč, poplatek 900 Kč a úrok do zesplatnění 3 188,04 Kč.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Z listiny nazvané osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tato není datována a neobsahuje podpisy stran, nicméně obsahuje ujednání o tom, že společnost poskytne žalované bezhotovostním převodem na účet č. [č. účtu] peněžní prostředky až do výše limitu 20 000 Kč, a to i opakovaně za úrok 48 % ročně a RPSN 61,13 % ročně s tím, že žalovaná je povinna platit měsíčně alespoň minimální splátku. Z předložené fotografie, fotografie občanského průkazu, SMS a výpisu ze systému společnosti soud zjistil, že společnost o uzavření této smlouvy jednala 9. 2. 2023 se žalovanou.
4. Z předložených potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že společnost žalované v období od 10. 2. 2023 do 1. 10. 2023 poskytla převodem na její účet celkem 40 611,80 Kč.
5. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že společnost na tuto smlouvu eviduje platby v celkové výši 26 749,56 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 21. 10. 2024 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení.
7. Z dopisu ze dne 21. 10. 2024 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalované, že pohledávku za ní ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 11. 11. 2024 odeslala žalované.
8. Z dopisu ze dne 31. 12. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 28 982,66 Kč do 15. 1. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovanou pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřela dne 9. 2. 2023 smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout žalované bezhotovostním převodem na účet č. [č. účtu] peněžní prostředky až do výše limitu 20 000 Kč, a to i opakovaně za úrok 48 % ročně a RPSN 61,13 % ročně s tím, že žalovaná je povinna platit měsíčně alespoň minimální splátku. Žalovaná takto vyčerpala 40 611,80 Kč a zaplatila 26 749,56 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 21. 10. 2023 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno.
10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných než žalobkyní uváděných důvodů.
11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně pouze obecně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů a vzala přitom v úvahu sociální a demografická data a informace z interních databází a externích registrů. Žalobkyně však již neuvedla, jaká konkrétní zjištění její právní předchůdkyně učinila a k těmto skutečnostem ani přes řádné poučení soudu neoznačila žádné důkazy. Vzhledem k uvedenému tak nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 40 611,80 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 26 749,56 Kč a k vydání tak zbývá jen 13 862,24 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, jelikož z předloženého podacího lístku nelze dovodit, že se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 15. 8. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 16. 8. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 17. 8. 2025 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
18. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 13 862,24 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z., jdoucích od 17. 8. 2025, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 9 475,80 Kč, úroku ve výši 2 190,81 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 19 250 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 535,60 Kč, úroku z prodlení z částky 20 150 Kč od 22. 10. 2024 do 16. 8. 2025, úroku z prodlení z částky 6 287,76 Kč od 17. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 13 862,24 Kč co do jeho výše 3,25 % ročně od 17. 8. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Z vyložených důvodů soud žalobu v uvedeném rozsahu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.