Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 329 418,32 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 27. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 53 375,10 Kč, úroku ve výši 20 043,12 Kč, úroku ve výši 84 052,93 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do 26. 9. 2025, úroku z prodlení z částky 53 375,10 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 329 418,32 Kč co do jeho výše 1,25 % ročně od 27. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 24. 7. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 382 793,42 Kč spolu s (po částečném zastavení řízení a připuštění změny žaloby usnesením ze dne 18. 9. 2025, č.j. [spisová značka]) kapitalizovaným úrokem za období od 21. 3. 2024 do 18. 7. 2024 ve výši 20 043,12 Kč, kapitalizovaným úrokem za období od 22. 9. 2024 do 27. 6. 2025 ve výši 84 052,93 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do zaplacení. Uvedla, že se žalovaným prostřednictvím internetového bankovnictví uzavřela dne 15. 9. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru [Anonymizováno] [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], podle které mu poskytla 400 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok ve výši 15,99 % ročně v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 8 409,16 Kč. Žalovaný však zaplatil jen 70 581,68 Kč a dostal se se splátkami do prodlení, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila, čímž se stal celý zůstatek úvěru ke dni 18. 7. 2024 splatným.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané smlouva o vedení účtu u [Anonymizováno] soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 15. 9. 2023, přičemž žalobkyně se zde zavázala vést pro žalovaného běžný účet (specifikovaný v potvrzení o zřízení účtu) a k tomu mu vydat platební kartu a dále zřídit internetové bankovnictví. Z potvrzení o zřízení účtu se pak podává, že žalobkyně žalovanému dne 15. 9. 2023 zřídila běžný účet (tzv. [Anonymizováno]) č. [Anonymizováno] /6210. Z předložených všeobecných obchodních podmínek pro zakládání a vedení účtů fyzických osob soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť z nich pro projednávaný případ nevyplývaly žádné rozhodné skutečnosti.
4. Z listiny nazvané smlouva o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] soud zjistil, že tuto účastníci uzavřeli dne 15. 9. 2023, přičemž žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému převodem na účet č. [Anonymizováno] /6210 bez určení účelu 400 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 15,99 % ročně v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 8 409,16 Kč (v případě sjednaného pojištění, jinak 7 646,19 Kč) splatných vždy do každého 17. dne v měsíci. Podpisem přiložené žádosti o půjčku žalovaný souhlasil se zpracováním osobních údajů, s pojištěním schopnosti splácet a požádal o úvěr ve výši 400 000 Kč s tím, že je dělník s příjmem 20 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 2 000 Kč. Z přiložených podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů, stejně jako ze sazebníku soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil.
5. Z výpisů z účtu žalovaného č. [č. účtu] za měsíce červen, červenec a srpen 2023 soud zjistil, že sem byla žalovanému vyplácena mzda v průměrné výši 24 401 Kč, nicméně příjmy na tomto účtu byly dále tvořeny hotovostními vklady a měsíčně tak žalovaný disponoval prostředky ve výši 40 – 47 tis. Kč. Přesto však výdaje vždy kryly příjmy a žalovaný ke konci měsíce disponoval zůstatkem cca 40 – 130 Kč.
6. Z výpisu ze systému žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně žalovaného lustrovala v CBCB s prázdným hodnocením.
7. Z historie úvěru a transakční historie účtu č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně žalovanému dne 15. 9. 2023 na běžný účet převedla 400 000 Kč a dále, že mu na splátky úvěru podle shora citované smlouvy z tohoto účtu strhla celkem 70 581,68 Kč.
8. Z dopisu ze dne 18. 7. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamuje žalovanému, že pokud do sedmi dnů nezaplatí 15 109,40 Kč s poplatkem 400 Kč, odstupuje tímto od smlouvy o mPůjčce. Z přiložené dodejky se podává, že tento dopis se žalobkyni vrátil nedoručený.
9. Z dopisů (dvou) ze dne 3. 7. 2025 soud zjistil, že jimi zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného (na dvě různé adresy) k zaplacení 513 648,13 Kč do sedmi dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu soud zjistil, že tyto dopisy byly žalovanému odeslány dne 4. 7. 2025.
10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci dne 15. 9. 2023 uzavřeli smlouvu, kde se žalobkyně zavázala pro žalovaného zřídit a vést běžný účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] a dále smlouvu, kde se zavázala mu na tento účet poskytnout bez určení účelu 400 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 15,99 % ročně v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 8 409,16 Kč (v případě sjednaného pojištění, jinak 7 646,19 Kč) splatných vždy do každého 17. dne v měsíci. [adresa] 000 Kč žalobkyně žalovanému na uvedený účet dne 15. 9. 2023 převedla, avšak žalovaný zaplatil toliko 70 581,68 Kč (resp. žalobkyně si tuto částku z účtu žalovaného strhla). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 18. 7. 2024 od smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil, že je dělník s příjmem 20 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 2 000 Kč a žalobkyně měla k dispozici výpisy z jeho dalšího účtu vedeného u [právnická osoba]. za měsíce červen, červenec a srpen 2023, přičemž žalovanému sem byla vyplácena mzda v průměrné výši 24 401 Kč, nicméně příjmy na tomto účtu byly dále tvořeny hotovostními vklady a měsíčně tak žalovaný disponoval prostředky ve výši 40 – 47 tis. Kč. Přesto však výdaje vždy kryly příjmy a žalovaný ke konci měsíce disponoval zůstatkem cca 40 – 130 Kč.
11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmů ve výši 20 000 Kč měsíčně, které měla ověřené z výpisů z jeho běžného účtu a výdajů na bydlení podle statistických dat ve výši 6 860 Kč, přičemž nezjistila žádné skutečnosti, které by nasvědčovali tomu, že žalovaný neuvedl pravdivé údaje. Předně je třeba konstatovat, že příjmy žalovaného měla žalobkyně skutečně ověřené (průměrem lehce převyšující žalovaným uváděných 20 000 Kč), nicméně měla k dispozici tři po sobě jdoucí výpisy z běžného účtu žalovaného, ze kterých se podává, že žalovaný disponoval zůstatky do cca 130 Kč. Kde vzala žalobkyně jistotu, že z tohoto zůstatku žalovaný zaplatí splátku ve výši 8 409,16 Kč se z provedeného dokazování nepodává. S ohledem na nízký zůstatek běžného účtu žalovaného je soud toho názoru, že žalobkyně měla finanční situaci žalovaného posuzovat o to pečlivěji. To se však nestalo a žalobkyně se spokojila s příjmem, statistickými daty a zjištěním, že žalovaný nemá žádné další dluhy (evidované v CBCB). Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 70 581,68 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 329 418,32 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 25. 9. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 26. 9. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 27. 9. 2025 do prodlení.
18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 329 418,32 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 27. 9. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 53 375,10 Kč, úroku ve výši 20 043,12 Kč, úroku ve výši 84 052,93 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 382 793,42 Kč od 28. 6. 2025 do 26. 9. 2025, úroku z prodlení z částky 53 375,10 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 329 418,32 Kč co do jeho výše 1,25 % ročně od 27. 9. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V projednávaném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).