Výrok
I. Řízení se, co do zaplacení úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 10 204 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 204 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 26. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se, co do zaplacení 400 Kč, úroku ve výši 1 529,10 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 10 204 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 66,44 Kč, úroku z prodlení z částky 10 204 Kč od 3. 4. 2025 do 25. 9. 2025 a úroku z prodlení z částky 10 204 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení co do jeho výše 0,5 % ročně, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 24. 7. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí 10 604 Kč spolu s tam blíže specifikovaným úrokem a úrokem z prodlení. Uvedla, že se žalovaným dne 26. 5. 2024 uzavřela smlouvu o nákupu na splátky č. [Anonymizováno], a to prostřednictvím internetu tak, že žalovaný zakoupil zboží u obchodníka [právnická osoba] (který provozuje síť a eshopů [Anonymizováno].cz), který je tak ve vztahu k žalobkyni zprostředkovatelem. Úvěr ve výši 10 204 Kč pak byl čerpán tak, že žalobkyně zaplatila obchodníkovi cenu zboží zakoupeného žalovaným. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 19,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. To však nečinil, tudíž žalobkyně celý zůstatek úvěru prohlásila ke dni 2. 4. 2025 splatným.
2. Podáním došlým soudu dne 25. 9. 2025 žalobkyně žalobu ohledně požadovaného obchodního úroku co do jeho výše 7,9 % ročně omezila, a soud tudíž řízení podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.
3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
4. Z listiny nazvané smlouva o nákupu na splátky č. [Anonymizováno] soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni (a jejím odštěpném závodu), o zprostředkovateli ([právnická osoba]) i údaje o žalovaném (jméno, příjmení, rodné číslo atp.) a je datována dnem 26. 5. 2024. Za žalovaného byla smlouva podepsána SMS kódem po ověření prostřednictvím bankovní identity, jak vyplývá z přiložené tabulky. Je zde uvedeno, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 10 204 Kč tak, že budou poskytnuty formou zaplacení ceny zboží prodávajícímu. Kromě ceny zde nejsou žádné údaje o zboží. Z přiložených e-mailů se pak podává, že se jednalo o herní konzoli Microsoft Xbox, herní ovladač a cenu dopravy (dohromady 10 204 Kč), přičemž uvedené zboží bylo žalovanému doručeno přes službu Balíkovna [právnická osoba]. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 19,9 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 528 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci.
5. Z předloženého výpisu transakcí soud zjistil, že žalobkyně částku 10 204 Kč prodejci dne 27. 5. 2024 zaplatila.
6. Z předloženého výstupu z interního systému žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti zvažovala příjem žalovaného ve výši 23 000 Kč a výdaje ve výši 5 300 Kč, přičemž tyto údaje měl žalobkyni sdělit sám žalovaný.
7. Z listiny nazvané detail dotazu soud zjistil, že žalovaný byl v systému eurisc veden jako v pořádku, přičemž jen do května 2024 měl 16 žádostí o různé úvěrové produkty, z toho dvě dosud nevyřízené, dvě odvolané a zbytek odmítnutý. Z dalšího dotazu soud zjistil, že dne 26. 5. 2024 nebyl žalovaný veden v centrální evidenci exekucí.
8. Z dopisu ze dne 8. 11. 20024 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužných splátek, jinak je oprávněna od smlouvy odstoupit.
9. Z dopisu ze dne 3. 4. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že jelikož dlužné splátky nezaplatil, stal se celý zůstatek úvěru splatným.
10. Z dopisu ze dne 16. 7. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 13 127,01 Kč s tím, že pokud tak do 23. 7. 2025 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalovanému zasílán téhož dne.
11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela dne 26. 5. 2024 smlouvu, kde se zavázala za něj prodejci [právnická osoba] zaplatit cenu zboží ve výši celkem 10 204 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 19,9 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 528 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci. Žalovaný sjednané zboží obdržel a žalobkyně za něj dne 27. 5. 2024 cenu zboží prodejci uhradila, nicméně žalovaný dosud nezaplatil ničeho.
12. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.
13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil a osobu žalovaného lustrovala v řadě registrů. Předně je nutno konstatovat, že žalobkyně sice počítala s nějakým příjmem žalovaného (23 000 Kč), který jí měl údajně sdělit, nicméně tento příjem nikterak neověřila, stejně jako se nikterak nezabývala výdaji žalovaného. Oproti tomu je na pováženou, že žalovaný v průběhu roku 2024, a to jen do května měl požádáno o 16 různých úvěrových produktů, z čehož většina jeho žádostí byla žádanými institucemi odmítnuta. Za této situace je soud toho názoru, že žalobkyně měla poměry žalovaného o to lépe prověřit, což však neučinila. Vzhledem k uvedenému tak soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a proto je třeba na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
19. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 204 Kč (resp. za něj zaplatila zboží v této ceně). Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 24. 9. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 25. 9. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 26. 9. 2025 do prodlení.
20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 204 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 26. 9. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 400 Kč, úroku ve výši 1 529,10 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 10 204 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 66,44 Kč, úroku z prodlení z částky 10 204 Kč od 3. 4. 2025 do 25. 9. 2025 a úroku z prodlení z částky 10 204 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení co do jeho výše 0,5 % ročně, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).