Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 883 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 4. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 3 596,87 Kč, úroku ve výši 1 164,21 Kč, úroku z prodlení z částky 9 299,26 Kč od 17. 1. 2025 do 3. 9. 2025, úroku z prodlení z částky 1 416,26 Kč od 4. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 7 883 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 4. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 2. 6. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 18. 1. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] č. [hodnota], podle které mu poskytla úvěrový limit a žalovaný se zavázal poskytované peněžní prostředky splácet a zaplatit úroky. Žalovaný takto vyčerpal celkem 12 175 Kč z čehož 8 491 Kč bylo použito na účelovou část úvěru. Žalovaný pak zaplatil jen 4 292 Kč a proto žalobkyně od smlouvy odstoupila, čímž se stal celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 9 299,26 Kč a poplatků ve výši 2 180,61 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] soud zjistil, že tato je datována dnem 17. 1. 2024. Na místě podpisu žalovaného je zde uvedeno, že byla podepsána formou SMS, přičemž soubor se od aplikace SMS kódu nezměnil. Za žalobkyni byla smlouva uzavřena zprostředkovatelem [právnická osoba]. (prodejce) s tím, že žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému 8 491 Kč na nákup sporáku u prodejce a dále mu poskytnout úvěrovou kartu s limitem 10 000 Kč a možností opakovaného čerpání a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni v případě prvního čerpání úrok ve výši 18,86 % ročně v 24 měsíčních splátkách po 468 Kč. V případě dalšího čerpání pak splátka i úrok závisí na výši čerpání. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako z listiny nazvané sazebník a Všeobecné pojistné podmínky.
4. Z listiny nazvané Zpráva o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného počítala s příjmy ze mzdy ve výši 28 000 Kč měsíčně a jiných pravidelných příjmů ve výši 20 000 Kč měsíčně a dále výdajů na nájemné ve výši 6 000 Kč měsíčně a splátek jiných úvěrů ve výši 6 000 Kč měsíčně.
5. Z přehledu transakcí soud zjistil, že žalobkyně na smlouvu č. [hodnota] vyplatila dne 18. 1. 2024 částku 8 491 Kč ve prospěch účtu č. [č. účtu] a dále dne 13. 2. 2024 částku 1 509 Kč ve prospěch účtu č. [č. účtu] a dne 24. 5. 2024 částku 2 175 Kč ve prospěch účtu č. [č. účtu], přičemž podle sdělení [právnická osoba]. ze dne 27. 11. 2025 byl majitelem a disponentem tohoto účtu žalovaný. Z listiny nazvané doložení přijatých splátek pak soud zjistil, že žalobkyně eviduje na shora citovanou smlouvu úhrady v celkové výši 4 292 Kč.
6. Z dopisu ze dne 2. 1. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení s více než dvěma splátkami, odstupuje od smlouvy a vyzývá jej k zaplacení 12 615 Kč.
7. Z dopisu ze dne 29. 4. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení 12 644,08 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého potvrzení o podání pak soud zjistil, že tento dopis byl žalovanému odeslán dne 5. 5. 2025.
8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci (žalobkyně prostřednictvím prodejce) dne 17. 1. 2024 uzavřeli smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 8 491 Kč na nákup sporáku u prodejce a dále mu poskytnout úvěrovou kartu s limitem 10 000 Kč a možností opakovaného čerpání a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni v případě prvního čerpání úrok ve výši 18,86 % ročně v 24 měsíčních splátkách po 468 Kč. V případě dalšího čerpání pak splátka i úrok závisí na výši čerpání. Žalobkyně takto žalovanému poskytla celkem 12 175 Kč a žalovaný oproti tomu zaplatil 4 292 Kč.
9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
10. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. V tomto případě má soud z provedeného dokazování za dostatečně prokázané, že žalobkyně jednala se žalovaným a vzhledem k tomu, že smlouva nebyla po zadání SMS kódu měněna, má soud za prokázané rovněž to, že se žalobkyně se žalovaným dohodl na smlouvě ve znění, v jakém byla předložena. Písemná forma smlouvy tak byla v tomto případě zachována.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela ze statistických modelů, údajů získaných od žalovaného a tyto následně konfrontovala s výstupy z celé řady registrů / databází. Žádné tyto výstupy však soudu nepředložila, stejně jako nepředložila žádné doklady o příjmech žalovaného či jeho výdajích. Soudu tak zůstalo skryto, jak žalobkyně dospěla k příjmům žalovaného ve výši 28 000 Kč a 20 000 Kč či k údaji, že krom nákladů na bydlení ve výši 6 000 Kč a nákladů na jiné splátky ve výši 6 000 Kč žalovaný nemá žádné výdaje. Při jednoduché úvaze, že s volnými zdroji ve výši 36 000 Kč měsíčně žalovaný potřeboval koupi sporáku za 8 491 Kč financovat prostřednictvím úvěru, je nasnadě, že žalobkyně prověření úvěruschopnosti žalovaného značně podcenila. Vzhledem k uvedenému tak nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
16. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 12 175 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně pak bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 4 292 Kč a k vydání tak zbývá jen 7 883 Kč Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého potvrzení o podání se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 2. 9. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 3. 9. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 4. 9. 2025 do prodlení.
17. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 7 883 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 4. 9. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
18. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 3 596,87 Kč, úroku ve výši 1 164,21 Kč, úroku z prodlení z částky 9 299,26 Kč od 17. 1. 2025 do 3. 9. 2025, úroku z prodlení z částky 1 416,26 Kč od 4. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 7 883 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 4. 9. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
19. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).