Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 26 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 13. 11. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 40 776 Kč, úroku ve výši 2 043,24 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 27 948,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3 939,97 Kč, úroku z prodlení z částky 29 270,05 Kč od 21. 2. 2025 do 12. 11. 2025, úroku z prodlení z částky 3 270,05 Kč od 13. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 26 000 Kč co do jeho výše 1,25 % ročně od 13. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 26. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. [hodnota], uzavřené dne 27. 7. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však zaplatil jen 4 000 Kč a zůstal tak dlužen na jistině 27 948,46 Kč, úroku 1 321,59 Kč, úhradě za poskytnutí 13 634 Kč, administrativním poplatku 3 857,66 Kč a nákladech na hotovostní inkaso 5 014,29 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že jsou zde uvedeny některé údaje o žalovaném, zejména, že je zaměstnán u [právnická osoba] na dobu neurčitou s měsíční mzdou 33 705 Kč, bydlí u rodinného příslušníka, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 3 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč. Žádost sepsal obchodní zástupce společnosti a žalovaný ji dne 19. 7. 2023 podepsal s tím, že žádá o úvěr ve výši 30 000 Kč a první splátku zaplatí v červenci 2023.
4. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 23. 11. 2022 soud zjistil, že od 1. 12. 2022 je žalovaný u společnosti [právnická osoba] zaměstnán na dobu neurčitou.
5. Z výplatních pásek soud zjistil, že žalovaný za květen 2023 obdržel na účet 31 298 Kč a za červen 2023 pak 37 334 Kč. Výplatní pásky obsahují přesný výpočet s tím, že základní tarifní mzda činila v květnu 23 342 Kč a v červnu 18 080 Kč, ve zbytku se jedná o osobní ohodnocení a příplatky za práci přesčas či v odpoledních směnách. V červnu pak dále kvartální motivační odměna a kvartální prémie.
6. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že tuto dne 20. 7. 2023 uzavřeli žalovaný spolu se společností. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému 30 000 Kč a žalovaný, že tyto peněžní prostředky vrátí a zaplatí úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 30 000 Kč v hotovosti předána.
7. Z přiloženého rozpisu úhrad soud zjistil, že společnost na tuto smlouvu eviduje úhradu ve výši 4 000 Kč dne 21. 7. 2023.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 12. 3. 2025 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
9. Z dopisu ze dne 2. 4. 2025 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni.
10. Z dopisu ze dne 17. 7. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 75 196,08 Kč s tím, že pokud tak do 1. 8. 2025 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 17. 7. 2025.
11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 20. 7. 2023 předala v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 522 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 14 700 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 154 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Na tuto smlouvu žalovaný zaplatil 4 000 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti sepsal se žalovaným žádost, kde je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou s měsíční mzdou 33 705 Kč, bydlí u rodinného příslušníka, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 3 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 12. 3. 2025 postoupena žalobkyni.
12. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných než žalobkyní uváděných důvodů.
13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v žádosti o úvěr. Vycházela tak ze mzdy ve výši 33 705 Kč, což, jak bylo zjištěno, však není jen čistá mzda, ale tato zprůměrovaná částka za dva měsíce obsahuje řadu odměn a příplatků, které se však v různých měsících mohou značně lišit. Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud žalovaný od zaměstnavatele obdržel v červnu 2023 částku 37 334 Kč, neznamená to, že tuto částku obdrží i v červenci. Nutno tak konstatovat, že již příjmy žalovaného společnost nezkoumala s odbornou péčí. Co se výdajů týče, je soud toho názoru, že společnost při jejich zjišťování a zkoumání zcela selhala, když se spokojila jen s jejich vyčíslením, aniž je jakkoli ověřovala. Nadto částka 4 860 Kč je jen částkou životního minima, nikoli skutečných výdajů. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
19. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Žalovaný takto vydal již 4 000 Kč a k vydání tak zbývá jen 26 000 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení žalovaného a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 11. 11. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 12. 11. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 13. 11. 2025 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
20. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 26 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 13. 11. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 40 776 Kč, úroku ve výši 2 043,24 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 27 948,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3 939,97 Kč, úroku z prodlení z částky 29 270,05 Kč od 21. 2. 2025 do 12. 11. 2025, úroku z prodlení z částky 3 270,05 Kč od 13. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 26 000 Kč co do jeho výše 1,25 % ročně od 13. 11. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.