Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 28. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 22 790 Kč, úroku z prodlení z částky 37 000 Kč od 4. 3. 2024 do 27. 3. 2025, úroku z prodlení z částky 17 000 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 20 000 Kč co do výše 2,75 % ročně od 28. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 25. 9. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 47 790 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 29. 6. 2023, 8. 8. 2023, 23. 8. 2023 a dne 14. 9. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www.[Anonymizováno].cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které žalovanému poskytla převodem na účet celkem 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 12 000 Kč, a to do 3. 3. 2024. Žalovaný však dosud nezaplatil ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 30 000 Kč, úroku ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 790 Kč.
2. Podáním došlým soudu dne 18. 3. 2025 žalobkyně žalobu co do zaplacení 5 000 Kč představující jistinu úvěru omezila, neboť žalovaný tuto částku platbami ze dne 26. 7. 2024 (3 000 Kč) a dne 2. 8. 2024 (2 000 Kč) zaplatil. Řízení bylo v rozsahu zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 20. 3. 2025, č.j. [spisová značka], zastaveno.
3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že je datována 29. 6. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému převodem na účet úvěr do výše limitu 20 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.
5. Listina nazvaná žádost o spotřebitelský úvěr č. [hodnota] představuje jakousi sjetinu informací o žalovaném a opět postrádá jakýkoli podpis žalovaného, či jen indicii, že tyto údaje vyplňoval žalovaný.
6. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že účet č. [č. účtu] je účtem žalovaného a na tento účet žalovaný od žalobkyně obdržel dne 30. 6. 2023 částku 10 000 Kč, dne 8. 8. 2023 částku 10 000 Kč a dne 14. 9. 2023 částku 5 000 Kč. Podle předložených výpisů z účtu žalobkyně mělo být žalovanému dne 23. 8. 2023 převedeno dalších 5 000 Kč, nicméně tuto skutečnost uvedená banka nepotvrdila, resp. tyto peněžní prostředky na účet žalovaného nedorazily.
7. Ze scanu občanského průkazu a řidičského průkazu soud zjistil, že se jedná o doklady žalovaného.
8. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2023 do 31. 5. 2023 soud mimo jiné zjistil, že žalovaný čerpal řadu dalších úvěrů a značnou část peněžních prostředků prosázel (zejména [právnická osoba].), kdy příkladmo za březen 2023 z příjmů na účtu v celkové výši 202 512,61 Kč činila mzda pouze 34 346 Kč a výdaje měl žalovaný v tomto měsíci 140 836,42 Kč (tj. čtyřnásobek jeho mzdy). Nejinak tomu bylo v dubnu 2023, kdy z příjmů 487 731,43 Kč činila mzda jen 35 807 Kč a výdaje celých 548 938,79 Kč. Obdobně pak i v květnu 2023 z příjmů ve výši 204 427,07 Kč činila mzda jen 33 463 Kč a výdaje 199 531,80 Kč.
9. Z dopisu ze dne 29. 2. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení se splácením, došlo dne 29. 2. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru č. [hodnota] ve výši 84 328 Kč.
10. Z předloženého podacího lístku soud zjistil, že dne 13. 9. 2024 zástupce žalobkyně žalovanému zasílal zásilku č. [Anonymizováno].
11. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu a dne 30. 6. 2023 mu na tento účet převedla částku 10 000 Kč, dne 8. 8. 2023 částku 10 000 Kč a dne 14. 9. 2023 částku 5 000 Kč.
12. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přičemž svou neúčastí při nařízeném jednání se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. K tomu je třeba uvést, že se žalobkyně omezila na předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádosti o spotřebitelský úvěr a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci.
13. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.
15. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy tvrzené smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.
16. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
17. V projednávaném případě žalobkyně soudu předložila výpisy z účtu žalovaného, ze kterých se však podává, že žalovaný čerpal řadu dalších úvěrů, mnoho prostředků prosázel, i přes relativně vysoké příjmy netvořil žádné úspory a jeho výdaje daleko přesahovaly příjmy ze zaměstnání. Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru nahlížet i z tohoto důvodu jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.
18. Poskytnuté peněžní prostředky by bylo lze posoudit jen jako plnění bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla 25 000 Kč, neboť ohledně dalších 5 000 Kč žalobkyně rovněž neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], neboť jak je uvedeno výše, z výpisu z účtu žalobkyně se sice podává, že tuto částku poukázala, nicméně ze sdělení banky žalovaného vyplývá, že na tento účet tvrzených 5 000 Kč připsáno nebylo.
19. Dále pak bylo zjištěno (zde soud vycházel z žalobních tvrzení), že žalovaný již žalobkyni vydal 5 000 Kč a k vydání tudíž zbývá jen 20 000 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného (a osattně ani to, že by obsahem zásilky byla jakákoli výzva k plnění). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 26. 3. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 27. 3. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 28. 3. 2025 do prodlení.
20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 28. 3. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 22 790 Kč, úroku z prodlení z částky 37 000 Kč od 4. 3. 2024 do 27. 3. 2025, úroku z prodlení z částky 17 000 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 20 000 Kč co do výše 2,75 % ročně od 28. 3. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, jejíž uzavření žalobkyně neprokázala. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).