Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 22 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 1. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 40 776 Kč, úroku ve výši 2 452,26 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 25 883,24 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4 826,33 Kč, úroku z prodlení z částky 27 018,51 Kč od 23. 4. 2024 do 28. 2. 2025, úroku z prodlení z částky 5 018,51 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 22 000 Kč co do výše 3 % ročně od 1. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 5. 10. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr podle smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 29. 5. 2022 mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „společnost“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit společně s úrokem v pevné výši 1 522 Kč. Žalovaný se dále zavázal zaplatit společnosti paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru. Žalovaný se zavázal zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 5 400 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 55 776 Kč odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatila jen 8 000 Kč (poslední částku uhradil dne 15. 6. 2022), přičemž zůstal dlužen na jistině 25 883,24 Kč a na úroku a dalších úhradách 36 892,76 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně měla před uzavřením smlouvy zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného a jejich ověření oproti dokladům požadovaným od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr a byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami a výpisy z účtu. V žádosti žalovaný uvedl, že je od 1. 1. 2012 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [Anonymizováno]. s měsíčním příjmem 12 341 Kč a měsíčními výdaji 6 361 Kč. Výše měsíčních příjmů celé domácnosti činí 32 500 Kč a výdaje pak 12 423 Kč. Dále žalovaný uvedl, že má vlastní bydlení, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2024, s účinností ke dni 29. 5. 2024, postoupena žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že jsou zde uvedeny některé údaje o žalovaném, a to rodinný stav – svobodný, žádné vyživované děti do 26 let, dokončené vzdělání – střední, sociální status – zaměstnaný, příjmy žadatele – mzda 22 977 Kč, důchod, sociální dávky – 7 475 Kč, celkové měsíční příjmy 30 452 Kč, celkové měsíční výdaje 5 250 Kč (bydlení, energie – 1 000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady – 4 250 Kč). K bytovým poměrům žadatele bylo uvedeno bydlení u rodičů. Obchodní zástupce právní předchůdkyně žalobkyně měl ověřit tvrzení žalovaného z pracovní smlouvy, výplatní pásky a jiného dokladu (důchod). Žádost o úvěr je dne 29. 5. 2022 podepsaná žalovaným a je zde uveden zástupce právní předchůdkyně žalobkyně.
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 29. 5. 2022 a předpisu splátek bylo zjištěno, že dne 29. 5. 2022 byla mezi žalovaným a společností uzavřena smlouva o úvěru, kdy společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 1 522 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 154 Kč a za hotovostní inkaso plateb v bydlišti poplatek ve výši 5 400 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činila 55 776 Kč, tyto se žalovaný zavázal splatit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru.
5. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobkyně, dle kterého žalovaný uhradil dne 30. 5. 2022 částku 4 000 Kč a poslední splátku ve výši 4 000 Kč uhradil dne 15. 6. 2022. Celkem tedy žalovaný uhradil 8 000 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 20. 5. 2024 s účinností ode dne 29. 5. 2024, postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
7. Z dopisu ze dne 14. 6. 2024 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za jeho osobou se shora citované smlouvy postoupila žalobkyni.
8. Z dopisu ze dne 10. 9. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení 72 452,93 Kč s tím, že pokud tak do 25. 9. 2024 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby v této věci. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 11. 9. 2024.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 29. 5. 2022 předala v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok ve výši 1 522 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 154 Kč a za hotovostní inkaso plateb v bydlišti poplatek ve výši 5 400 Kč. Celkem se tak žalovaný zavázal zaplatit 55 776 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 15. 6. 2022 a celkem před podáním žaloby zaplatil 8 000 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti zaznamenal do žádosti o úvěru některé údaje o žalovaném, a to zejména, že je žalovaný od 1. 1. 2012 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [Anonymizováno]. s měsíčním příjmem 22 977 Kč a důchodem (sociální dávky) 7 475 Kč, celkové měsíční příjmy 30 452 Kč, celkové měsíční výdaje 5 250 Kč (bydlení, energie – 1 000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady – 4 250 Kč). K bytovým poměrům žadatele bylo uvedeno bydlení u rodičů. Výše měsíčních příjmů celé domácnosti činí 32 500 Kč a výdajů celé domácnosti činí 12 423 Kč. Dále je uvedeno, že žalovaný nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Pohledávka z uvedené smlouvy pak byla dne 29. 5. 2024 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.
10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. V projednávaném případě sice žalobkyně v obecné rovině uvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného společnost posuzovala, tj. že zejména vycházela z informací uvedených žalovaným, což měla ověřila z dokladů vyjmenovaných v žádosti o úvěr, tj. pracovní smlouvy, výplatní pásky a jiným dokladem. Žalobkyně však žádný z těchto dokumentů nedoložila. Ze žaloby, smlouvy ani žádosti o úvěr pak nevyplývá, že by společnost žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku či v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Pokud jde o příjmy žalovaného (mzda ve výši 22 977, důchod, sociální dávky ve výši 7 475 Kč) tak tyto nebyly žalobkyní dokladovány. Výdaje žalovaného měly být ve výši 5 250 Kč (bydlení, energie – 1 000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady – 4 250 Kč) a žalovaný měl dále uvést, že bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Výdajová stránka měla být dle tvrzení žalobkyně ověřována výpisy z účtu. Žádné takové dokumenty však žalobkyně nedoložila. Soud tedy neměl k dispozici dokumenty prokazující příjmovou a ani výdajovou stránku žalovaného a nemohl tak ověřit, zda jsou závěry žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného správné. Společnost také neprověřila tvrzení žalovaného o jeho bydlení a ani o dalších výdajích. Společnost tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o příjmech a výdajích žalovaného, přitom měsíční výdaje na bydlení, jídlo, ošacení a dopravu v uvedené výši v žádném případě nemohou odrážet realitu každodenního života. V žádosti byly uvedeny i příjmy a výdaje celé domácnosti, kdy v případě že další členové domácnosti nebyli spoludlužníky úvěru k těmto údajům přihlížet nelze. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že žalovaný měl být příjemce důchodu, sociální dávky, když v takovém případě měla být dle názoru soudu schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr podrobněji zkoumána. V tomto případě je zde předpoklad, že příjemce sociálních dávek nebude v takové příznivé majetkové situaci, aby byl schopen úvěr řádně splácet. Pokud by měl příjemce sociálních dávek natolik uspokojivou majetkovou situaci, dozajista by mu stát žádné sociální dávky nevyplácel, kdy podstatou vyplacení sociální dávky je její potřebnost pro danou osobu právě v důsledku její nepříznivé majetkové situace. Společnost však ani nezjišťovala, o jaký druh dávky se u žalovaného jedná. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
16. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a zároveň, že žalovaný před podáním žaloby zaplatil dohromady 8 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 odst.1 o.z.). Žalovaný takto vydal pouze 8 000 Kč a je tudíž povinen vydat ještě 22 000 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 27. 2. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 28. 2. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 1. 3. 2025 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
17. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a žalovanému tak uložil zaplatit žalobkyni 22 000 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky podle § 1970 o. z jdoucích od 1. 3. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.
18. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 40 776 Kč, úroku ve výši 2 452,26 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 25 883,24 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4 826,33 Kč, úroku z prodlení z částky 27 018.51 Kč od 23. 4. 2024 do 28. 2. 2025, úroku z prodlení z částky 5 018,51 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 22 000 Kč co do výše 3 % ročně od 1. 3. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat z uzavřené smlouvy, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud tudíž žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
19. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.