Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23 120,17 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 26. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 11 130,68 Kč, úroku z prodlení z částky 29 567,31 Kč od 27. 9. 2024 do 25. 1. 2025, úroku z prodlení z částky 6 447,14 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 23 120,17 Kč co do výše [právnická osoba] % ročně od 26. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce [Jméno Zástupce] na náhradě nákladů řízení 781 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]. – o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením ze dne 13. 1. 2025, č.j. [spisová značka], dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 22. 10. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 34 250,85 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že společnost se žalovaným uzavřela dne 4. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru č. [hodnota], podle které se zavázala poskytnout žalovanému prostřednictvím kreditní karty peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok ve výši 12 % ročně ve splátkách v minimální výši 2 % z čerpaného rámce. Žalovaný za období od 13. 4. 2023 do 1. 2. 2024 vyčerpal celkem 34 800 Kč, avšak zaplatil jen 11 679,83 Kč. Tím se dostal do prodlení. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 28 230,66 Kč, obchodního úroku ke dni zesplatnění ve výši 1 336,65 Kč (přirostlého k jistině), úroku z prodlení z obchodního úroku do 26. 9. 20241 ve výši 40,50 Kč, úroku z prodlení z jistiny do 26. 9. 20241 ve výši 855 Kč, poplatků ve výši 2 288,04 Kč, dílčích poplatků ve výši 600 Kč a poplatkem za přečerpání úvěrového rámce ve výši 900 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] a vydání a užívání karty soud zjistil, že tuto dne 13. 4. 2023 uzavřeli společnost a žalovaný. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému prostřednictvím kreditní karty bez určení účelu peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal čerpané prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 12 % ročně ve splátkách v minimální výši 2 % z čerpaného rámce splatných v den uvedený na výpise. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že jsou zde uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru včetně některých sankčních poplatků. Předložené všeobecné produktové podmínky pak obsahují zejména výklad některých pojmů, ujednání o doručování a zakotvují možnost aktualizace sazebníku poplatků.
4. Z výpisů ke kreditní kartě a platební historie soud zjistil, že žalovaný za období od 13. 4. 2023 do 1. 2. 2024 vyčerpal celkem 34 800 Kč a zaplatil 11 679,83 Kč.
5. Z listiny nazvané žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty soud zjistil, že touto dne 13. 4. 2023 žalovaný požádal o kreditní účet s rámcem 30 000 Kč. Je zde dále uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako dělník/řemeslník s průměrným čistým příjmem za poslední tři měsíce ve výši 39 595 Kč, přičemž při jednom zdroji příjmů činí celkové měsíční příjmy domácnosti žalovaného 40 000 Kč a na bydlení vynakládá 5 000 Kč. Jiné měsíční splátky ani další náklady nemá. Z přiloženého potvrzení o výši příjmu se podává, že zaměstnavatel žalovaného dne 24. 3. 2023 potvrdil, že průměrná čistá mzda žalovaného za poslední tři měsíce činí 39 595 Kč.
6. Z dopisu ze dne 9. 9. 2024 nazvaného vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že společnost vycházela z příjmů žalovaného ve výši 39 595 Kč, interních splátek ve výši 6 576,72 Kč, externích splátek ve výši 1 500 Kč a životních nákladů ve výši 20 799,08 Kč. Přitom vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil a ověřila, zda není žalovaný v insolvenci, exekuci, či nemá negativní záznam v bankovním a nebankovním registru. Z přiložené lustrace v centrální evidenci exekucí se podává, že k 27. 9. 2024 (tj. v době, kdy již byl předmětný úvěr zesplatněn) nebyl pro osobu žalovaného dohledán žádný exekuční titul.
7. Z dopisu ze dne 30. 6. 2024 soud zjistil, že společnost, jelikož žalovaný opakovaně porušoval smlouvu, prohlásila celý zůstatek úvěru ve výši 33 355,35 Kč k tomuto dni splatným. Z přiloženého podacího archu vyplývá, že tento dopis byl žalovanému odeslán dne 2. 7. 2024.
8. Z dopisu ze dne 30. 9. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 34 298,64 Kč nejpozději do sedmi dnů od odeslání dopisu, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se pak dodává, že žalovanému byl tento dopis odeslán 30. 9. 2024.
9. Ze sazebníku poplatků pak soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil.
10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný společnost dne 13. 4. 2023 požádal o kreditní účet s rámcem 30 000 Kč a k tomu téhož dne uzavřeli smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout žalovanému prostřednictvím kreditní karty bez určení účelu peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal čerpané prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 12 % ročně ve splátkách v minimální výši 2 % z čerpaného rámce splatných v den uvedený na výpise. Za období od 13. 4. 2023 do 1. 2. 2024 žalovaný vyčerpal celkem 34 800 Kč a na tuto smlouvu zaplatil dohromady 11 679,83 Kč. Jelikož žalovaný nějakým způsobem porušil smlouvu (žalobkyně netvrdí jak a z provedeného dokazování to nevyplývá), prohlásila společnost celý zůstatek úvěru splatným ke dni 30. 6. 2024. V žádosti o úvěr bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako dělník/řemeslník s průměrným čistým příjmem za poslední tři měsíce ve výši 39 595 Kč, přičemž při jednom zdroji příjmů činí celkové měsíční příjmy domácnosti žalovaného 40 000 Kč a na bydlení vynakládá 5 000 Kč. Jiné měsíční splátky ani další náklady nemá. Společnost přitom vycházela z příjmů žalovaného ve výši 39 595 Kč, interních splátek ve výši 6 576,72 Kč, externích splátek ve výši 1 500 Kč a životních nákladů ve výši 20 799,08 Kč.
11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z jeho příjmů ve výši 39 595 Kč, interních splátek ve výši 6 576,72 Kč, externích splátek ve výši 1 500 Kč a životních nákladů ve výši 20 799,08 Kč. Z žádného z provedených důkazů však nevyplývá, jak společnost dospěla k částce životních nákladů. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl svou průměrnou čistou mzdu a společnost tuto informaci doložila z potvrzení přiloženého k jiné žádosti. Ohledně splátek je v žádosti uvedeno, že žalovaný žádné neplatí, avšak společnost zjistila z bankovního a nebankovního registru, že splácí celkem 8 076,72 Kč měsíčně. Pokud jde o další výdaje žalovaného jako jsou náklady na bydlení či energie, tak k tomuto žalovaný žádné údaje neuvedl (vyjma bydlení 5 000 Kč) a společnost v rámci posouzení počítala pravděpodobně pouze se statistickými údaji. Statistické údaje je možné brát jako určitý pomocný ukazatel, nikoliv jako faktický (ověřený) údaj. Nutno konstatovat, že vedla-li společnost pro žalovaného jeho běžný účet, stačilo nahlédnout na pohyby na tomto účtu a měla by zcela jednoznačnou představu o běžných nákladech žalovaného. To však neučinila. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že společnost v otázce výdajů žalovaného neučinila podrobnější zjištění, a nelze tedy shledat, že by postupovala s odbornou péčí. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností společnosti jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 34 800 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 11 679,83 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 23 120,17 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od doby obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku a archu se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 24. 1. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 25. 1. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 26. 1. 2025 do prodlení.
18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 120,17 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o .z. jdoucích od 26. 1. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 11 130,68 Kč, úroku z prodlení z částky 29 567,31 Kč od 27. 9. 2024 do 25. 1. 2025, úroku z prodlení z částky 6 447,14 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 23 120,17 Kč co do výše 0,75 % ročně od 26. 1. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.)