Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 184,86 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 29. 10. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 8 314,31 Kč, úroku ve výši 1 934,99 Kč, úroku z prodlení z částky 19 999,17 Kč od 15. 4. 2025 do 28. 10. 2025, úroku z prodlení z částky 5 814,31 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 14 184,86 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 29. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 21. 7. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 1. 2. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru IP č. [hodnota], podle které jí poskytla úvěrový limit a žalovaná se zavázala poskytované peněžní prostředky splácet a zaplatit úroky. Žalovaná takto vyčerpala celkem 40 615 Kč z čehož 12 720 Kč bylo použito na účelovou část úvěru. Žalovaná pak zaplatila jen 26 430,14 Kč a proto žalobkyně od smlouvy odstoupila, čímž se stal celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 19 999,17 Kč a poplatků ve výši 2 500 Kč.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru Iplatba soud zjistil, že tato je datována dnem 1. 2. 2023. Na místě podpisu žalované je zde uvedeno, že byla podepsána formou SMS, přičemž soubor se od aplikace SMS kódu nezměnil. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované 12 720 Kč na nákup postele a dále jí poskytnout úvěrovou kartu s limitem 20 000 Kč a možností opakovaného čerpání a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni v případě prvního čerpání úrok ve výši 18,41 % ročně v 11 měsíčních splátkách po 1 264 Kč. V případě dalšího čerpání pak splátka i úrok závisí na výši čerpání. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako z listiny nazvané zpracování osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, pojištění schopnosti splácet, sazebník a všeobecné pojistné podmínky (smlouva ostatně ani neobsahuje ujednání o pojištění). Ze scanu občanského průkazu soud zjistil, že se jedná o doklad žalované.
4. Z listiny nazvané zpráva o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované počítala s rodičovským příspěvkem ve výši 27 000 Kč měsíčně a dále s výdaji na nájemné ve výši 8 000 Kč měsíčně a na splátky jiných úvěrů ve výši 2 491,64 Kč měsíčně.
5. Z části výpisu z účtu soud zjistil, že majitelkou účtu č. [č. účtu] je žalovaná v této věci, přičemž při celkových příjmech ve výši 19 640,94 Kč v prosinci 2022 skončila se zůstatkem -30 Kč. Žalobkyně soudu předložila toliko první stranu tohoto výpisu, nicméně je z ní zřejmé, že žalovaná čerpala další úvěry a příjem neměla ve výši 27 000 Kč měsíčně.
6. Z přehledu transakcí soud zjistil, že žalobkyně na smlouvu č. [hodnota] vyplatila dne 1. 2. 2023 částku 12 720 Kč ve prospěch účtu č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] a[Anonymizováno] dále ve prospěch účtu č. [č. účtu] dne 7. 2. 2023 částku 7 280 Kč, dne 6. 3. 2024 částku 18 481 Kč a dne 16. 10. 2024 částku 2 134 Kč Z tabulky splátek pak soud zjistil, že žalobkyně eviduje na shora citovanou smlouvu úhrady v celkové výši 26 430,14 Kč.
7. Z dopisu ze dne 2. 4. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalované, že jelikož se dostala do prodlení s více než dvěma splátkami, odstupuje od smlouvy a vyzývá ji k zaplacení 24 434,16 Kč.
8. Z dopisu ze dne 27. 6. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení 24 434,16 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého potvrzení o podání pak soud zjistil, že tento dopis byl žalované odeslán dne 30. 6. 2025.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastnice dne 1. 2. 2023 uzavřely smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 12 720 Kč na nákup postele a dále jí poskytnout úvěrovou kartu s limitem 20 000 Kč a možností opakovaného čerpání a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni v případě prvního čerpání úrok ve výši 18,41 % ročně v 11 měsíčních splátkách po 1 264 Kč. V případě dalšího čerpání pak splátka i úrok závisí na výši čerpání. Žalobkyně takto žalované poskytla celkem 40 615 Kč a žalovaná oproti tomu zaplatila 26 430,14 Kč.
10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
11. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. V tomto případě má soud z provedeného dokazování za dostatečně prokázané, že žalobkyně jednala se žalovanou a vzhledem k tomu, že smlouva nebyla po zadání SMS kódu měněna, má soud za prokázané rovněž to, že se žalobkyně se žalovanou dohodla na smlouvě ve znění, v jakém byla předložena. Písemná forma smlouvy tak byla v tomto případě zachována.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
16. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela ze statistických modelů, údajů získaných od žalované a tyto následně konfrontovala s výstupy z celé řady registrů / databází. Žádné tyto výstupy však soudu nepředložila, stejně jako nepředložila žádné doklady o příjmech žalované či jejích výdajích. Soudu tak zůstalo skryto, jak žalobkyně dospěla k příjmům žalované z rodičovského příspěvku ve výši 27 000 Kč (zejména když maximální měsíční příspěvek v roce 2023 činil 13 000 Kč) či k údaji, že krom nákladů na bydlení ve výši 8 000 Kč a nákladů na jiné splátky ve výši 2 491,64 Kč žalovaná nemá žádné výdaje. Při jednoduché úvaze, že s volnými zdroji ve výši 16 508,36 Kč měsíčně žalovaná potřebovala koupi postele za 12 720 Kč financovat prostřednictvím úvěru, je nasnadě, že žalobkyně prověření úvěruschopnosti žalované podcenila. Vzhledem k uvedenému tak nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
17. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 40 615 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně pak bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 26 430,14 Kč a k vydání tak zbývá jen 14 184,86 Kč Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalované, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého potvrzení o podání se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 27. 10. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 28. 10. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 29. 10. 2025 do prodlení.
18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 14 184,86 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 29. 10. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 8 314,31 Kč, úroku ve výši 1 934,99 Kč, úroku z prodlení z částky 19 999,17 Kč od 15. 4. 2025 do 28. 10. 2025, úroku z prodlení z částky 5 814,31 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 14 184,86 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 29. 10. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).