Výrok
I. Vyživovací povinnost žalobce k žalovanému se ke dni 1. 10. 2025 zrušuje. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2023, č.j. [spisová značka].
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou dne 13. 10. 2025 se žalobce, jako otec žalovaného, domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalovanému, naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2023, č.j. [spisová značka], a to k 1. 10. 2025, neboť již pominuly důvody pro stanovení vyživovací povinnosti, když žalovaný již je schopen sám se živit.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2023, č.j. [spisová značka], soud zjistil, že jím byla obnovena vyživovací povinnost žalobce k žalovanému s účinností od 1. 10. 2022 a žalobci bylo uloženo přispívat žalovanému na výživu částkou 5 000 Kč měsíčně.
4. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2023, č.j. [spisová značka], soud zjistil, že jím byl shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Chomutově potvrzen.
5. Z listiny nazvané dohoda o zrušení vyživovací povinnosti soud zjistil, že tuto dne 8. 10. 2025 uzavřeli žalobce a žalovaný, přičemž listina obsahuje jejich úředně ověřené podpisy. Účastníci se zde dohodli na zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému stanovené rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2023, č.j. [spisová značka], neboť pominuly důvody tohoto rozhodnutí.
6. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím k tvrzení účastníků a všemu co v řízení vyšlo najevo, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobci byla rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2023, č.j. [spisová značka], stanovena vyživovací povinnost k žalovanému ve výši 5 000 Kč měsíčně, což bylo Krajským soudem v [adresa] potvrzeno. Dne 8. 10. 2025 se pak účastníci shodli, že k 1. 10. 2025 pominuly důvody, které soud vedly ke stanovení vyživovací povinnosti a dohodli se na jejím zrušení.
7. Podle § 910 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o.z.“) mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.
8. Podle § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
10. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit. Žalobce je otcem žalovaného, a pokud není žalovaný schopen se sám živit, je žalobce podle shora citovaného § 910 o.z. povinen k jeho výživě. V případě, že zletilé dítě pokračuje ve studiu, které zvyšuje úroveň jeho vzdělání, a tím i jeho šance na pracovním trhu, jedná se o soustavnou přípravu na budoucí povolání.
11. V projednávaném případě se žalobce a žalovaný dne 8. 10. 2025 shodli, že pominuly důvody, které soud vedly ke stanovení vyživovací povinnosti a dohodli se na jejím zrušení k 1. 10. 2025. Jinak řečeno žalovaný je již schopen se sám živit.
12. Z vyložených důvodů soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému k 1. 10. 2025 zrušil.
13. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalobce a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalobci však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.