Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 820,40 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se, co do zaplacení 88 071,82 Kč, úroku ve výši 21 622,80 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 100 917,12 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2 651,40 Kč a úroku z prodlení z částky 103 892,22 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 14. 10. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 6. 12. 2019 pomocí prostředků komunikace na dálku (registrací na internetových stránkách žalobkyně – tzv. [Anonymizováno]) smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které se zavázala jí poskytnout úvěr až do výše limitu 101 000 Kč, a to i opakovaně. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok, to vše v měsíčních splátkách ve výši 2,77 % ze sjednaného úvěrového rámce. Za dobu trvání úvěrového vztahu žalovaná vyčerpala celkem 206 537 Kč, avšak zaplatila jen 190 716,60 Kč. Jelikož se dostala do prodlení, prohlásila žalobkyně ke dni 10. 7. 2025 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 100 917,12 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 245,10 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.
2. Žalovaná k věci uvedla, že se žalobkyní skutečně předmětnou smlouvu uzavřela, a to na prodejně DATARTu s tím, že čerpání a splácení prováděla v aplikaci žalobkyně, kde také měla přístup ke svému úvěrovému účtu. Z toho si přeposílala peníze na svůj běžný účet. Na pobočce DATARTu se jí zaměstnanec vyptal na její příjmy a výdaje a předložila mu občanský a řidičský průkaz, nic dalšího nechtěl.
3. Z listiny nazvané [Anonymizováno] – revolvingový úvěr soud zjistil, že tato je datována 6. 12. 2019, přičemž místo podpisu žalované je zde číselný kód. Jelikož žalovaná potvrdila, že tuto smlouvu se žalobkyní uzavřela, dále soud z této listiny vycházel. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše limitu 100 000 Kč, přičemž žalovaná se naproti tomu zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 28,88 % ročně, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,77 % ze sjednaného úvěrového rámce, tj. 2 770 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Smlouva dále obsahuje údaje o žalované, zejména že podniká s příjmem 16 650 Kč a ostatní členové domácnosti mají příjem 7 000 Kč, je svobodná a má dvě vyživovací povinnosti. Z přiložených úvěrových podmínek soud zjistil, že mimo jiné zakotvují oprávnění žalobkyně úvěr zesplatnit v případě, že se žalovaná dostane do prodlení se splácením dvou a více splátek, případně do prodlení delšího tří měsíců.
4. Z úvěrové zprávy (NRKI) se podává, že žalovaná neměl v té době žádnou úvěrovou historii. Z listiny nazvané karta klienta, kde je připojena rovněž tabulka o lustracích ve zde uvedených registrech soud zjistil, že žalobkyně počítala s příjmy žalované ve výši 16 650 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 7 000 Kč a výdaji ve výši 4 100 Kč.
5. Z listiny nazvané výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná vyčerpala celkem 206 537 Kč a zaplatila žalobkyni 190 716,60 Kč.
6. Z dopisu ze dne 10. 7. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalované, že jelikož se dostala do prodlení, vyzývá ji ke splacení celého úvěru ve výši 118 162,73 Kč. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalované odeslán 11. 7. 2025.
7. Z dopisu ze dne 6. 8. 2025 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 120 744,19 Kč do sedmi dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalované odeslán 7. 8. 2025.
8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Dne 6. 12. 2019 účastnice prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřely smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše limitu 100 000 Kč, přičemž žalovaná se naproti tomu zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 28,88 % ročně, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,77 % ze sjednaného úvěrového rámce, tj. 2 770 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Žalovaná takto vyčerpala celkem 206 537 Kč, avšak zaplatila jen 190 716,60 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení, prohlásila žalobkyně celý zůstatek úvěru splatným ke dni 10. 7. 2025.
9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. V projednávaném případě žalobkyně obsáhle vylíčila, jak vypočítala MLS žalované, jak do tohoto výpočtu zahrnula příjmy žalované a výdaje představující životní minima žalované a dvou dětí a že tedy i po připočtení splátky poskytovaného úvěru žalované zbude 6 460 Kč měsíčně. Žalobkyně však již nezmínila, že by od žalované jakékoli listiny dokládající její příjmy a výdaje vyžádala a žalovaná k tomu potvrdila, že se tak nestalo. Žalobkyně tak počítala s nijak neověřenými údaji a byť je spotřebitel povinen dotazované údaje zodpovědět pravdivě, nepovažuje soud za dostatečné při poskytování úvěrového rámce v této výši údaje získané od žalované nikterak neověřit. Je třeba dále uvést, že statistické údaje, případně údaj o životním minimu, je možno brát jako určité vodítko, nikoli však tak, že by se mělo jednat o jediný výdaj. Ostatně pokud by žalovaná měla pravidelně měsíčně tvořit úspory ve výši 6 460 Kč, pravděpodobně by žádný bezúčelový úvěr nepotřebovala. Za této situace dle názoru soudu měla žalobkyně po žalované požadovat alespoň výpisy z účtu za několik po sobě jdoucích měsíců bezprostředně předcházející uzavření smlouvy, aby si mohla učinit celkovou představu o finanční situaci žalované. To však žalobkyně neučinila. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 206 537 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydala již 190 716,60 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 15 820,40 Kč.
16. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
17. V současné době je žalovaná stále v tíživé finanční situaci a není tudíž s to žalobkyni bezdůvodné obohacení vydat najednou, nicméně sama uvedla, že je v jejích možnostech splácet 2 000 Kč měsíčně.
18. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 15 820,40 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalované, tedy ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, což je nejen v souladu se shora uvedeným výkladem § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale ani to není doba nikterak nepřiměřená z hlediska obecného chápání. Soud tuto povinnost žalované uložil pod sankcí ztráty splátek, pokud se žalovaná dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.
19. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 88 071,82 Kč, úroku ve výši 21 622,80 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 100 917,12 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2 651,40 Kč a úroku z prodlení z částky 103 892,22 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaná se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, tudíž soud toto právo nepřiznal žádné z účastnic.