Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

24 C 367/2023

Soud: Okresní soud v ChomutověDatum rozhodnutí: 23. 9. 2024Č. j.: 24 C 367/2023-76Soudce: Mgr. Filip TomanAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 26. 2. 2025Předmět řízení: zaplacení 132 332,08 Kč s příslušenstvím (úvěr)ECLI:CZ:OSCV:2024:24.C.367.2023.1
insolvencebezdůvodné obohacenísmlouva o úvěrudoménové jménoelektronický podpis
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 86 642 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 30. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 45 690,08 Kč, úroku ve výši 24 808,11 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 129 932,08 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4 187,50 Kč, úroku z prodlení z částky 132 332,08 Kč od 10. 10. 2023 do 29. 6. 2024, úroku z prodlení z částky 45 690,08 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 86 642 Kč co do výše 0,25 % ročně od 30. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 9. 10. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 29. 3. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [RČ], na základě které žalované poskytla postupně převodem na účet částku celkem 136 700 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 27,88 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 2,76 % čerpané částky splatných ke každému 20. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání. Žalovaná takto zaplatila jen 50 058 Kč a jelikož se dostala do prodlení, prohlásila žalobkyně celý zůstatek úvěru splatným ke dni 10. 7. 2023. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 129 932,08 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listiny nazvané [Anonymizováno] [Anonymizováno] – revolvingový úvěr č. [RČ] soud zjistil, že tato je datována 29. 3. 2021, přičemž místo podpisu žalované je zde číselný kód. Listina obsahuje údaje o žalované, a to o jejím bydlišti, rodném číslu a číslu občanského průkazu. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše limitu 55 000 Kč, a to oproti povinnosti žalované poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 27,88 % ročně, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,76 % ze sjednaného úvěrového rámce, tj. 1 518 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání. Na listině je uvedeno, že úvěr je bez pojištění, proto také soud z přiložené informace o pojištění žádná skutková zjištění nečinil. Z přiložených úvěrových podmínek soud zjistil, že mimo jiné zakotvují oprávnění žalobkyně v případě, že se klient dostane do prodlení se splácením dvou a více splátek, případně do prodlení delšího tří měsíců.

4. Z listiny nazvané opis výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně eviduje vyplacení částky 55 000 Kč žalované. Jedná se však jen o interní evidenci žalobkyně.

5. Ze sdělení společnosti [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelkou a disponentkou účtu č. [č. účtu] byla žalovaná, přičemž v období od 30. 3. 2021 do 14. 11. 2022 na tento účet od žalobkyně obdržela celkem 136 700 Kč.

6. Z listiny nazvané výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalobkyně od žalované eviduje úhrady v celkové výši 50 058 Kč.

7. Z listiny nazvané potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně potvrzuje, že ověřila bonitu žalované. Na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěla se však z této listiny nepodává.

8. Z listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že se zde žalobkyně zabývá obecným výkladem své metodiky s odkazem na rozhodnutí krajských soudů, soudů Litevské republiky a Švédského království a jednoho rozsudku Nejvyššího soudu České republiky v trestní věci. Jakým způsobem měla v tomto konkrétním případě posoudit úvěruschopnost žalované se však z této listiny nepodává.

9. Z úvěrové zprávy nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že k blíže nespecifikovanému dni tento registr u žalované evidoval jeden existující nesplátkový úvěr, jeden ukončený a dále tři ukončené splátkové a jednu ukončenou kreditní kartu. Jednu aktivní žádost o splátkový úvěr, dvě odmítnuté a dvě odvolané a celkem šest odmítnutých žádostí o nesplátkové úvěry.

10. Z dopisu ze dne 10. 7. 2023 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalované, že jelikož se dostala do prodlení se splácením, vyzývá ji ke splacení celého úvěru ve výši 148 154,58 Kč. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalované odeslán dne 11. 7. 2023.

11. Z dopisu ze dne 27. 7. 2023 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovanou vyzývá k úhradě 150 004,92 Kč s tím, že pokud tak do 3. 8. 2023 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalované odeslán 28. 7. 2023.

12. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalované, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jejího účtu a v období od 30. 3. 2021 do 14. 11. 2022 na tento účet vyplatila celkem 136 700 Kč a naopak od žalované eviduje úhrady v celkové výši 50 058 Kč.

13. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu) pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o flexibilní půjčce a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci, tím méně pak, jaký by měl být obsah takového jednání. K tomu je třeba poznamenat, že podle předložené listiny měl být úvěrový limit 55 000 Kč, avšak žalobkyně žalované poskytovala jiné objemy finančních prostředků. V žalobě dokonce tvrdila, že jistina činí 129 932,08 Kč.

14. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovanou (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

15. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně a potvrzením jakýmsi PIN kódem. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení žalované jako spotřebitelky nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (resp. obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

16. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

17. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

18. V projednávaném případě žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, jak dospěla k údajům o příjmech a výdajích žalované (jak tvrdila v podání ze dne 16. 9. 2024), ani z jakého důvodu počítala s nějakými dalšími domácnosti (když podle předložené listiny žalovaná žádného spoludlužníka mít neměla). Pro uvedené soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na případnou smlouvu o úvěru nahlížet i z tohoto důvodu jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.

19. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 136 700 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 50 058 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 86 642 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o .z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích archů se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 28. 6. 2024 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 29. 6. 2024, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 30. 6. 2024 do prodlení.

20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 642 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 30. 6. 2024 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 45 690,08 Kč, úroku ve výši 24 808,11 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 129 932,08 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4 187,50 Kč, úroku z prodlení z částky 132 332,08 Kč od 10. 10. 2023 do 29. 6. 2024, úroku z prodlení z částky 45 690,08 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 86 642 Kč co do výše 0,25 % ročně od 30. 6. 2024 do zaplacení, když tato plnění měla být sjednána ve smlouvě o úvěru, jejíž sjednání žalobkyně neprokázala, a nadto by byla neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací