24 C 369/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 17. 9. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 311963,72 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]. (dále také jen jako „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 21. 12. 2023 smlouvu o úvěru, podle které žalovanému poskytla celkem 256 000 Kč tak, že část byla určena na konsolidaci předchozích úvěrů a část bez určení účelu vyplatila na běžný účet žalovaného. Žalovaný se pak zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit společnosti úrok ve výši 10,04 % ročně, a to v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 3 609,69 Kč. Žalovaný však uhradil jen 27 287 Kč a dostal se do prodlení, proto prohlásila společnost ke dni 21. 1. 2025 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka ve výši 248 329,39 Kč se sestává z jistiny ve výši 245 250,39 Kč a poplatků ve výši 3 079 Kč. Dále žalobkyně požadovala úroky (v kapitalizované výši 13 628,41 Kč a 12 % ročně z částky 245 250,39 Kč od 22. 1. 2025 do zaplacení) a úroky z prodlení. Dále společnost se žalovaným uzavřela dne 11. 3. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, kde se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky průběžně vracet a platit úrok ve výši 12 % ročně ve splátkách v minimální výši 2 % čerpané částky. Žalovaný takto vyčerpal dohromady 99 200 Kč, avšak zaplatil jen 52 935,31 Kč a dále se dostal do prodlení. Společnost proto prohlásila celý zůstatek úvěru ke dni 1. 10. 2024 splatným. Žalovaná částka se sestává z jistiny ve výši 60 934,33 Kč a poplatků ve výši 2 700 Kč. Dále žalobkyně požadovala úroky (v kapitalizované výši 4 092,54 Kč a 12 % ročně z částky 60 934,33 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení) a úroky z prodlení.

2. Podáním došlým soudu dne 26. 2. 2026 žalobkyně žalobu co do zaplacení úroku z částky 245 250,39 Kč co do jeho výše 1,96 % ročně od 22. 1. 2025 do zaplacení, omezila, neboť sazba uvedená v žalobě neodpovídá sazbě sjednané. Soud proto podle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení výrokem I. tohoto rozsudku v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Z listiny nazvané smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček soud zjistil, že tuto dne 21. 12. 2023 uzavřeli společnost a žalovaný. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 256 000 Kč tak, že 192 591,36 Kč bude použito na úhradu úvěru evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu], dalších 19 059,21 Kč bude použito na úhradu úvěru evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu] a zbývající částka bude žalovanému poskytnuta bez určení účelu převodem na jeho běžný účet (č. [č. účtu]) a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,04 % ročně ve 107 měsíčních splátkách po 3 609,69 Kč (včetně pojištění pak 4 006,69 Kč) a poslední 108. ve výši 3 087,49 Kč (včetně pojištění pak 3 484,49 Kč) splatných vždy ke každému 18. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 18. 1. 2024. Celkem se tak žalovaný zavázal zaplatit společnosti 391 819,32 Kč (+ pojištění 108 * 397 Kč). Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou bylo ujednáno, že je společnost oprávněna prohlásit celý úvěr splatným a požadovat po žalovaném úroky z prodlení a poplatky dle sazebníku. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že jsou zde uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru včetně některých sankčních poplatků.

5. Z listiny nazvané žádost o úvěr Konsolidace půjček soud zjistil, že žalovaný společnost dne 21. 12. 2023 požádal o úvěr ve výši 305 000 Kč na 120 měsíců s tím, že část bude použita na splacení úvěru od společnosti č. [hodnota] (původně ve výši 250 000 Kč, kde splácí 3 927,84 Kč měsíčně) a část na splacení úvěru od společnosti č. [hodnota] (původně ve výši 50 000 Kč, kde splácí 1 571,42 Kč měsíčně). Je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako dělník / řemeslník u společnosti [právnická osoba]. s průměrným čistým příjmem za poslední tři měsíce ve výši 31 393 Kč, přičemž při jednom zdroji příjmů činí příjmy domácnosti žalovaného 45 000 Kč. Na bydlení vynakládá 3 000 Kč měsíčně.

6. Z dopisu ze dne 8. 1. 2026, nadepsaného jako vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že společnost u žalovaného počítala s příjmy 31 393 Kč, dosavadními splátkami u společnosti ve výši 2 275,60 Kč měsíčně, externími splátkami ve výši 2 968 Kč a životními náklady ve výši 22 113,69 Kč. Z přiložené tabulky úvěrové angažovanosti se podává, že společnosti splácel na celkem čtyři úvěrové produkty 7 774,86 Kč a jiným společnostem 2 968 Kč.

7. Z listiny nazvané dodatek ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že tento uzavřeli žalovaný a společnost dne 1. 10. 2024 a obsahuje ujednání o odkladu splátek splatných 18. 10., 18. 11. a 18. 12. 2024 s tím, že ode dne podpisu tohoto dodatku zbývá doplatit 109 splátek.

8. Z výpisů z účtu č. [č. účtu] za období od 14. 11. 2021 do 31. 12. 2023 soud zjistil, že žalovaný se z počátku pohyboval v záporných zůstatcích a svou finanční situaci sanoval čerpáním drobných úvěrů. Výdaje zhusta překračovaly příjmy žalovaného a jeho příjmy nebyly tvořeny jen mzdou, ale jak již bylo uvedeno, čerpáním dalších úvěrů a hotovostními vklady, přičemž společnost na těchto výpisech podrobnější údaje záměrně začernila, stejně jako údaje o čerpaných úvěrech u společnosti. Soud tudíž neměl k dispozici údaje, kterými v době rozhodování o poskytovaném úvěru měla společnost. 21. 12. 2023 sem byla převedena částka 44 346,43 Kč jako čerpání úvěru č. [hodnota], přesto žalovaný skončil se zůstatkem toliko 8 706,79 Kč.

9. Z výpisů z úvěrového účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že dne 21. 12. 2023 byla převedena na konsolidaci úvěru č. [hodnota] částka 192 594,36 Kč, na konsolidaci úvěru č. [hodnota] částka 19 059,21 Kč a na běžný účet žalovaného 44 346,43 Kč. Žalovaný oproti tomu zaplatil dohromady toliko 237 287,92 Kč, přičemž řádně uhradil splátky jen do 18. 5. 2024. Totéž se podává z listiny nazvané platební historie.

10. Z dopisů ze dne 26. 6. 2024, 27. 7. 2024 a 24. 10. 2024 soud zjistil, že je společnost adresovala žalovanému a vyzývá jej zde k zaplacení dlužných splátek.

11. Z dopisu ze dne 22. 1. 2025 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení se splácením, prohlašuje úvěr č. [č. účtu] ke dni 21. 1. 2025 splatným. Tím také zaniká pojištění.

12. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] a vydání a užívání karty soud zjistil, že tuto dne 11. 3. 2022 uzavřeli společnost a žalovaný. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše limitu 70 000 Kč s možností opakovaného čerpání prostřednictvím karty s tím, že žalovaný bude poskytované peněžní prostředky splácet a platit úroky ve výši 12 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 % z čerpaného úvěrového rámce. Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou bylo ujednáno, že je společnost oprávněna prohlásit celý úvěr splatným. Z přiložené standardní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že jsou zde uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru včetně některých sankčních poplatků.

13. Z listiny nazvané žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty soud zjistil, že žalovaný společnost dne 11. 3. 2022 požádal o revolvingový úvěr s rámcem 70 000 Kč. Je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako dělník / řemeslník u společnosti [právnická osoba]. s průměrným čistým příjmem za poslední tři měsíce ve výši 23 760 Kč, přičemž při jednom zdroji příjmů činí příjmy domácnosti žalovaného 70 000 Kč. Žádné náklady nemá.

14. Z dopisu ze dne 8. 1. 2026, nadepsaného jako vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že společnost u žalovaného počítala s příjmy 23 760 Kč, dosavadními splátkami u společnosti ve výši 7 753,51 Kč měsíčně, externími splátkami ve výši 1 691 Kč a životními náklady ve výši 10 707,09 Kč. Z přiložené tabulky úvěrové angažovanosti se podává, že společnosti splácel na celkem čtyři úvěrové produkty 7 753,51 Kč a jiným společnostem 1 691 Kč.

15. Z výpisů ke kreditní kartě soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím kreditní karty vyčerpal celkem za období od března 2022 do května 2025 částku 99 200 Kč a zaplatil 52 935,31 Kč. Totéž se podává z listiny nazvané platební historie.

16. Z dopisu ze dne 1. 10. 2024 soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení se splácením, prohlašuje úvěr podle smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. [hodnota], splatným.

17. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 14. 5. 2025 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.

18. Z dopisu ze dne 27. 5. 2025 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznamovala, že pohledávky za ním ze shora citovaných smluv postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se pak podává, že tento dopis byl dne 6. 6. 2025 odeslán žalovanému.

19. Z dopisu ze dne 25. 8. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 376 851,14 Kč nejpozději do 9. 9. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se pak dodává, že žalovanému byl tento dopis odeslán 25. 8. 2025.

20. Po zhodnocení shora jednotlivě citovaných důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 11. 3. 2022 požádal společnost o revolvingový úvěr a kreditní kartu s úvěrovým rámcem 70 000 Kč s tím, že je zaměstnán jako dělník / řemeslník se mzdou 23 760 Kč. Téhož dne uzavřeli smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše limitu 70 000 Kč s možností opakovaného čerpání prostřednictvím karty s tím, že žalovaný bude poskytované peněžní prostředky splácet a platit úroky ve výši 12 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 % z čerpaného úvěrového rámce. Žalovaný takto vyčerpal 99 200 Kč a zaplatil 52 935,31 Kč. Jelikož se dostal do prodlení, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru splatným. Dále žalovaný dne 21. 12. 2023 požádal společnost o poskytnutí úvěru ve výši 305 000 Kč na 120 měsíců tak, že část bude použita ke splacení dvou jiných úvěrů u společnosti a část bez účelu. Uvedl, že je zaměstnán jako dělník / řemeslník se mzdou 31 393 Kč a na bydlení vynakládá 3 000 Kč. Téhož dne společnost se žalovaným uzavřela smlouvu, kde se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 256 000 Kč tak, že 192 591,36 Kč bude použito na úhradu úvěru evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu], dalších 19 059,21 Kč bude použito na úhradu úvěru evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu] a zbývající částka bude žalovanému poskytnuta bez určení účelu převodem na jeho běžný účet (č. [č. účtu]) a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,04 % ročně ve 107 měsíčních splátkách po 3 609,69 Kč (včetně pojištění pak 4 006,69 Kč) a poslední 108. ve výši 3 087,49 Kč (včetně pojištění pak 3 484,49 Kč) splatných vždy ke každému 18. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 18. 1. 2024. Žalovanému pak bylo 256 000 Kč poskytnuto tak, jak je uvedeno ve smlouvě a naproti tomu zaplatil 27 287 Kč. Jelikož se dostal do prodlení, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru splatným. Smlouvou o postoupení pohledávek se pak společnost dohodla se žalobkyní na postoupení souboru pohledávek, a to včetně pohledávek za žalovaným uplatněných v tomto řízení.

21. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, avšak z jiných než žalobkyní uváděných důvodů.

22. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

25. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

27. V projednávaném případě společnost před uzavřením obou smluv vycházela z údajů o příjmech žalovaného a jeho nákladech na splátky jiných úvěrů. V prvém případě počítala s příjmy žalovaného ve výši 23 760 Kč, dosavadními splátkami u společnosti ve výši 7 753,51 Kč měsíčně, externími splátkami ve výši 1 691 Kč a životními náklady ve výši 10 707,09 Kč. Životní náklady v tomto případě stanovila dle statistických dat, aniž by se žalovaného i jen dotázala, jaké jsou jeho skutečné výdaje. První smlouva byla uzavřena v březnu 2022 a druhá v prosinci 2023. Při uzavření druhé smlouvy společnost počítala s příjmy žalovaného ve výši 31 393 Kč, dosavadními splátkami u společnosti ve výši 2 275,60 Kč měsíčně, externími splátkami ve výši 2 968 Kč a životními náklady ve výši 22 113,69 Kč. I zde při stanovení výdajů vycházela pouze ze statistických dat, neboť žalovaného se dotázala jen na výdaje na bydlení, které měly činit (podle žádosti) 3 000 Kč. Zatím co výdaje žalovaného se měly podle statistických dat více než zdvojnásobit, příjmy žalovaného se zvýšili ani ne o třetinu. Je tedy třeba uzavřít, že v obou případech se společnost výdaji žalovaného nezabývala řádně, když se ani nepokoušela zjistit jeho skutečné výdaje, přitom, jelikož vedla jeho běžný účet, mohla mít při troše snahy veškeré potřebné údaje k dispozici. Dle názoru soudu je statistické údaje samotné možné brát jen jako určitý pomocný ukazatel, nikoliv jako faktický (ověřený) údaj, neboť chování jednotlivce je vždy odlišné od průměrného chování určité skupiny osob. Z výpisů z běžného účtu žalovaného je přitom zřejmé, že ač jediným zdrojem jeho příjmů nebyla mzda (jsou zde patrné přivýdělky), svou finanční situaci sanoval čerpáním dalších úvěrů, a přesto netvořil žádné úspory. Po dobu, za kterou žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného, se zůstatek na tomto účtu téměř nezměnil, když se pohyboval v nižších jednotkách tisíc, nicméně od poskytnutí prvého kontokorentního úvěru, žalovaný tento vyčerpal do maximálního limitu a jeho finanční bilanci tak nelze považovat za kladnou. Vzhledem k finančně nezodpovědnému chování žalovaného a množství dalších čerpaných úvěrů (z nichž některé měly být posledně poskytnutým úvěrem refinancovány) je soud toho názoru, že společnost měla finanční situaci žalovaného zkoumat o to pečlivěji. To však neučinila. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřené smlouvy o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

28. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 256 000 Kč a 99 200 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 27 287 Kč a 52 935,31 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 274 977,69 Kč (228 713 Kč a 46 264,69 Kč). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od doby obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 20. 2. 2026 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 21. 2. 2026, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 22. 2. 2026 do prodlení. Žalobou uplatněné nároky pak byly v souladu s § 1879 o. z. postoupeny žalobkyni.

29. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni celkem 274 977,69 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 22. 2. 2026 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.

30. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 36 986,03 Kč, úroku ve výši 17 720,95 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 245 250,39 Kč od 22. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 60 934,33 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 13 007,07 Kč, úroku z prodlení z částky 248 329,39 Kč od 25. 5. 2025 do 21. 2. 2026, úroku z prodlení z částky 63 634,33 Kč od 23. 5. 2025 do 21. 2. 2026, úroku z prodlení z částky 36 986,03 Kč od 22. 2. 2026 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 228 713 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 22. 2. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 46 264,69 Kč co do jeho výše 1,25 % ročně od 22. 2. 2026 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smluv o úvěru, které však byly shledány neplatnými. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

31. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).