Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23 334,72 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 17. 12. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 14 832,82 Kč, úroku ve výši 5 296,46 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 35 787,20 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 030,66 Kč, úroku z prodlení z částky 38 167,54 Kč od 26. 8. 2025 do 16. 12. 2025, úroku z prodlení z částky 14 832,82 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 23 334,72 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 17. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 25. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 17. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], podle které žalobkyně žalovanému umožnila volně nakládat s peněžními prostředky až do výše limitu 40 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal měsíčně hradit alespoň minimální splátku ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky a dále úroky a poplatky. Žalovaný takto vyčerpal celkem 74 261 Kč, avšak zaplatil jen 50 926,28 Kč. V důsledku prodlení pak žalobkyně prohlásila celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 35 787,20 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 794,34 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané Smlouva o revolvingovém úvěru [Anonymizováno] [Anonymizováno] soud zjistil, že tuto uzavřeli účastníci dne 17. 11. 2023. Listina obsahuje některé údaje o žalovaném, a to že má střední vzdělání bez maturity, družku a jedno vyživované dítě, je zaměstnán se mzdou 24 000 Kč měsíčně, na bydlení vynakládá 10 300 Kč měsíčně a na ostatní výdaje 6 000 Kč. Ostatní členové domácnosti mají příjem 8 000 Kč. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše limitu 30 000 Kč s tím, že první čerpání ve výši 18 048 Kč bude použito na úhradu zboží u prodejce [právnická osoba], který současně žalobkyni uzavření smlouvy zprostředkoval. Žalovaný se naproti tomu zavázal žalobkyni poskytované peněžní prostředky vracet a zaplatit úroky a další poplatky, a to v případě neúčelového čerpání úrok ve výši 26,28 % ročně (2,19 % měsíčně) ve splátkách v minimální výši 4 % z dlužné částky (nejméně 400 Kč) a v případě prvního čerpání úrok ve výši 22,88 % ročně ve 24 splátkách po 946 Kč. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako z obchodních podmínek.
4. Z listiny nazvané ověření bonity MLS soud zjistil, že se jedná o vnitřní dokument žalobkyně, který stanovuje metodiku, postup při posuzování, zda bude klient schopen požadovaný úvěr splatit. Současně z této listiny vyplývá, že žalobkyně v tomto případě vycházela z příjmu žalovaného ve výši 24 000 Kč a dalšího příjmu domácnosti ve výši 8 000 Kč, z nákladů na bydlení ve výši 10 300 kč, nákladů na další splátky ve výši 1 245 Kč a životního minima domácnosti žalovaného, pročež dospěla k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá 15 460 Kč a celé jeho domácnosti 7 695 Kč. Totéž se podává z listiny nazvané karta klienta, kde je připojena rovněž tabulka o lustracích ve zde uvedených registrech. Z úvěrové zprávy (NRKI) se podává, že žalovaný měl v té době jeden existující úvěr se zůstatkem 63 495 Kč a splátkou 1 245 Kč měsíčně (rozloženo na 96 splátek a čerpáno 70 000 Kč).
5. Z listiny nazvané výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný na shora citovanou smlouvu čerpal celkem 74 261 Kč a uhradil 50 926,28 Kč.
6. Z dopisu ze dne 20. 5. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení, vyzývá jej ke splacení celého úvěru ve výši 40 992,37 Kč. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 21. 5. 2025.
7. Z dopisu ze dne 22. 7. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení 43 363,17 Kč do 29. 7. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.
8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci dne 17. 11. 2023 uzavřeli smlouvu (žalobkyně prostřednictvím prodejce [právnická osoba]), kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše limitu 30 000 Kč s tím, že první čerpání ve výši 18 048 Kč bude použito na úhradu zboží u prodejce a žalovaný se naproti tomu zavázal žalobkyni poskytované peněžní prostředky vracet a zaplatit úroky a další poplatky, a to v případě neúčelového čerpání úrok ve výši 26,28 % ročně (2,19 % měsíčně) ve splátkách v minimální výši 4 % z dlužné částky (nejméně 400 Kč) a v případě prvního čerpání úrok ve výši 22,88 % ročně ve 24 splátkách po 946 Kč. Takto žalovaný vyčerpal celkem 74 261 Kč a zaplatil 50 926,28 Kč. Jelikož se pak žalovaný dostal se splácením do prodlení, prohlásila žalobkyně dopisem ze dne 20. 5. 2025 celý zůstatek úvěru splatným.
9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu ve výši 24 000 Kč a dalšího příjmu domácnosti ve výši 8 000 Kč, z nákladů na bydlení ve výši 10 300 kč, nákladů na další splátky ve výši 1 245 Kč a životního minima domácnosti žalovaného, pročež dospěla k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá 15 460 Kč a celé jeho domácnosti 7 695 Kč. Předně je třeba uvést, že pokud žalobkyně počítala i s dalšími příjmy domácnosti žalovaného, smlouvu uzavřela toliko se žalovaným a žádný další člen domácnosti žalovaného v projednávaném případě nevystupoval jako spoludlužník. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl ženat, ale žil pouze v družském poměru, považuje soud úvahu žalobkyně, že by snad žalovaný mohl použít další příjmy domácnosti ke splácení poskytovaného úvěru za chybnou. Dále je však třeba zdůraznit, že žalobkyně neměla ani příjem žalovaného jakkoli ověřen a soudu k prokázání takové skutečnosti nenabídla žádné důkazy. Co se pak výdajů týče, na jejich ověřování žalobkyně rovněž rezignovala a spokojila se toliko s tvrzením, které porovnala s životním minimem. Soud má tedy za to, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 74 261 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 50 926,28 Kč a k vydání tak zbývá jen 23 334,72 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 15. 12. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 16. 12. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 17. 12. 2025 do prodlení.
16. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 334,72 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 17. 12. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní.
17. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 14 832,82 Kč, úroku ve výši 5 296,46 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 35 787,20 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 030,66 Kč, úroku z prodlení z částky 38 167,54 Kč od 26. 8. 2025 do 16. 12. 2025, úroku z prodlení z částky 14 832,82 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 23 334,72 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 17. 12. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
18. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).