Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 30. 4. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 20 388,01 Kč, úroku ve výši 930,39 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 032,46 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 841,55 Kč, úroku z prodlení z částky 13 693,26 Kč od 2. 9. 2024 do 29. 4. 2025, úroku z prodlení z částky 2 493,26 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 11 200 Kč co do výše 2,75 % ročně od 30. 4. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 25. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. [hodnota], uzavřené dne 19. 2. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 7 350 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 077 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný však zaplatil jen 3 800 Kč a zůstal tak dlužen na jistině 13 032,46 Kč, úroku 660,80 Kč, úhradě za poskytnutí 6 300 Kč, administrativním poplatku 1 780,46 Kč a nákladech na hotovostní inkaso 2 314,29 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že jsou zde uvedeny některé údaje o žalovaném, zejména, že je zaměstnán u [jméno FO] na dobu určitou do 31. 12. 2023 s měsíční mzdou 18 766 Kč, bydlí u rodičů, má bankovní účet (č. [č. účtu]) a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 1 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč a exekučně je mu sráženo 400 Kč. Žádost sepsal obchodní zástupce společnosti a žalovaný ji dne 19. 2. 2023 podepsal s tím, že žádá o úvěr ve výši 30 000 Kč a první splátku zaplatí v únoru 2023.
4. Z dohody o provedení práce soud zjistil, že tuto žalovaný uzavřel s [jméno FO] dne 13. 1. 2023 s tím, že od 16. 1. 2023 do 31. 12. 2023 pro něj bude vykonávat činnost jako pomocná síla za odměnu ve výši 250 Kč za hodinu.
5. Z výpisů z účtu č. [č. účtu] za prosinec 2022 a leden 2023 a předložených příkazů k úhradě soud zjistil, že se jedná o účet vedený na jméno [jméno FO], kde je hospodařeno s minimálním zůstatkem. Z tohoto účtu bylo dne 19. 2. 2033 poukázáno 400 Kč na účet č. [č. účtu] a na tento účet byly připisovány platby od [jméno FO].
6. Z listiny nazvané smlouva o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že tuto dne 19. 2. 2023 uzavřeli žalovaný spolu se společností. Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému 15 000 Kč a žalovaný, že tyto peněžní prostředky vrátí a zaplatí úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 7 350 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 077 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 15 000 Kč v hotovosti předána.
7. Z přiloženého výpisu splátek soud zjistil, že společnost na tuto smlouvu eviduje úhrady v celkové výši 3 800 Kč (první úhradu ve výši 2 000 Kč ihned 20. 2. 2023 a další ve výši 1 000 Kč až 22. 6. 2023).
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 3. 10. 2024 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.
9. Z dopisu ze dne 14. 10. 2024 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni.
10. Z dopisu ze dne 24. 1. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 35 593,39 Kč s tím, že pokud tak do 8. 2. 2025 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 24. 1. 2025.
11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 19. 2. 2023 předala v hotovosti částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 8 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí ve výši 7 350 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 077 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s tím, že první bude splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Na tuto smlouvu žalovaný zaplatil celkem 3 800 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti sepsal se žalovaným žádost, kde je uvedeno, že žalovaný je zaměstnána u [jméno FO] na dobu určitou do 31. 12. 2023 s měsíční mzdou 18 766 Kč, bydlí u rodičů, má bankovní účet (č. [č. účtu]) a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení (včetně energií) vynakládá 1 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč a exekučně je mu sráženo 400 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 3. 10. 2024 postoupena žalobkyni.
12. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných než žalobkyní uváděných důvodů.
13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v žádosti o úvěr. Vycházela tak ze mzdy ve výši 18 766 Kč, což, jak bylo zjištěno, však není mzda, ale odměna za práci podle dohody o provedení práce. Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud žalovaný od zaměstnavatele obdržel v lednu 2023 částku 18 766 Kč, neznamená to, že tuto částku obdrží i v únoru, neboť odměna za práci je v tomto případě odvislá od počtu odpracovaných hodin. Ani výplatní termín není nijak pevně stanoven a odměna za práci byla žalovanému vyplácena průběžně. Nutno tak konstatovat, že již příjmy žalovaného společnost nezkoumala s odbornou péčí. Nadto spotřebitelský úvěr měl být poskytnut na 14 měsíců, avšak dohoda o provedení práce byla uzavřena jen na dalších 10 měsíců. Pokud je v žádosti dále uvedeno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu, není tomu tak, neboť zde uvedený účet je veden na jméno [jméno FO] a z transakcí zde provedených tudíž pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze vycházet. Co se výdajů týče, je soud toho názoru, že společnost při jejich zjišťování a zkoumání zcela selhala, když se spokojila jen s jejich vyčíslením. Nutno však zejména zdůraznit, že žalovaný hradil na exekuci 400 Kč měsíčně, což mimo jiné znamená, že již nesplacené dluhy měl, avšak současně je v žádosti uvedeno, že žádné splátky nehradí. Je tak s podivem, že se společnost při sdělených údajích nikterak blíže nezabývala finanční situací žalovaného. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
19. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Žalovaný takto vydal již 3 800 Kč a k vydání tak zbývá jen 11 200 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení žalovaného a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 28. 4. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 29. 4. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 4. 2025 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
20. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 11 200 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 30. 4. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 20 388,01 Kč, úroku ve výši 930,39 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 032,46 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 841,55 Kč, úroku z prodlení z částky 13 693,26 Kč od 2. 9. 2024 do 29. 4. 2025, úroku z prodlení z částky 2 493,26 Kč od 30. 4. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 11 200 Kč co do výše 2,75 % ročně od 30. 4. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.