Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 200 Kč, splatných vždy ke každému 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se, co do zaplacení 1 476 Kč a úroku z prodlení z částky 9 000 Kč od 19. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 10 476 Kč spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba]. uzavřela se žalovaným dne 8. 3. 2025 pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, podle které mu poskytla 9 000 Kč, které se žalovaný zavázal do 18. 3. 2025 vrátit a zaplatit poplatek za úvěr. Žalovaný však nezaplatil ničeho. Pohledávka z uvedené smlouvy pak byla postoupena žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 9 000 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 1 476 Kč.
2. Žalovaný k věci uvedl, že si na toto období již příliš nevzpomíná, neboť měl potíže s alkoholem a drogami, tak ani neví, jestli si žalovaný úvěr bral či nikoli, nicméně půjček a úvěrů měl mnoho.
3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] soud zjistil, že obsahuje údaje o žalovaném jako dlužníku a společnosti [právnická osoba]. (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) jako úvěrujícím a dále ujednání, že tato společnost poskytne žalovanému bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč převodem na jeho účet a žalovaný naproti tomu tuto částku vrátí. Smlouva byla podepsána SMS kódem dne 8. 3. 2025. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další zjištění nečinil, stejně jako z listiny nazvané formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a všeobecné obchodní podmínky.
4. Z přehledu bankovního účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného, přičemž k 5. 3. 2025 měl na tomto účtu k dispozici 31,06 Kč. Dále je patrno, že jen od začátku února 2025 čerpal sedm úvěrů (z toho jeden i od společnosti). Dříve i další. Tento přehled měla společnost k dispozici před uzavřením smlouvy, neboť žalovaný se registroval pomocí BankID.
5. Z profilu klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací o žalovaném, přičemž je zde uvedeno, že jeho příjmem je mzda ve výši 17 117 Kč, není dlužníkem, bydlí ve vlastním, na energie vynakládá 3 800 Kč měsíčně a na telefon 500 Kč. Jiné finanční údaje tato listina neobsahuje.
6. Z potvrzení o transakci soud zjistil, že dne 8. 3. 2025 společnost žalovanému částku 9 000 Kč poukázala.
7. Z předložených smluv o postoupení pohledávek soud zjistil, že nejprve pohledávku za žalovaným společnost [právnická osoba]. postoupila dne 20. 5. 2025 společnosti [právnická osoba], která ji následně dne 22. 5. 2025 postoupila žalobkyni.
8. Z dopisu ze dne 9. 6. 2025 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě postoupeného dluhu ve výši 9 000 Kč a 1 800 Kč za upomínky a dále nákladů řízení, to vše do sedmi dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.
9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 8. 3. 2025 uzavřel se společností [právnická osoba]. prostřednictvím internetu (jeho totožnost byla ověřena bankovní identitou) smlouvu, kde se tato společnost zavázala poskytnout mu bez určení účelu a bezplatně peněžní prostředky v částce 9 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit. Zatímco společnost žalovanému sjednané peněžní prostředky poskytla, žalovaný je nevrátil. Před uzavřením smlouvy měla společnost k dispozici přehled o pohybech na účtu žalovaného, ze kterého vyplývá, že k 5. 3. 2025 měl na tomto účtu k dispozici 31,06 Kč. Dále je patrno, že jen od začátku února 2025 čerpal sedm úvěrů (z toho jeden i od společnosti). Dříve i další. Pohledávka z této smlouvy pak byla dne 20. 5. 2025 postoupena společnosti [právnická osoba], která ji následně dne 22. 5. 2025 postoupila žalobkyni.
10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
15. V projednávaném případě žalobkyně pouze v hrubých rysech uvedla, že společnost [právnická osoba]. úvěruschopnost žalovaného posoudila analýzou účtu žalovaného a dospěla k závěru, že příjmy má žalovaný dostatečné. S tím se však soud neztotožňuje. Z přehledu pohybů na účtu žalovaného sice vyplývá, že měl pravidelný příjem (cca 17 200 Kč), ale také, že přesto disponoval na účtu zůstatkem v řádu desetikorun a dále, že jen v uplynulém měsíci čerpal sedm úvěrů, včetně dalšího úvěru od společnosti [právnická osoba]. Již tato skutečnost dle názoru soudu představuje přinejmenším zásadní varování, že s finanční situací žalovaného není vše v pořádku a společnost tak neměla žalovanému bez další podrobné analýzy jeho finanční situace žádný úvěr poskytovat. Žádné další prověření však společnost neučinila, žádané peněžní prostředky mu poskytla a přispěla tak prohloubení dluhové spirály žalovaného. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že společnost úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
16. V řízení však bylo prokázáno, že společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Tento nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni.
17. Občanský zákoník neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, nicméně podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Poskytovatel úvěru tak má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
18. V současné době je žalovaný stále v tíživé finanční situaci, do které se dostal úvěrováním (nejen od žalobkyně), neboť tyto další úvěry stále splácí, avšak sám uvedl, že je v jeho možnostech splácet 200 Kč měsíčně.
19. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 9 000 Kč, a to ve lhůtě podle možností žalovaného, tedy ve splátkách po 200 Kč měsíčně. S ohledem na dobu splácení pak soud uložil žalovanému tuto povinnost pod sankcí ztráty splátek, pokud se žalovaný dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou.
20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 1 476 Kč a úroku z prodlení z částky 9 000 Kč od 19. 3. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).