30 C 316/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 25. 9. 2025 domáhala stanovení výživného pro zletilé dítě s odůvodněním, že je zletilou dcerou žalovaného, která se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem, přičemž žalovaný po rozvodu rodičů vyživovací povinnost fakticky neplní, ačkoliv je dle žalobkyně práce schopný a má odpovídající výdělkové možnosti. Z žaloby vyplývají dvě období, kdy žalobkyně splňuje podmínky vyživovací povinnosti rodiče vůči zletilému dítěti, neboť tato období odpovídají soustavné přípravě na budoucí povolání. Od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 byla žalobkyně byla studentkou 4. ročníku [právnická osoba] v [adresa]. Studium bylo řádné a nepřerušené. Žalobkyně byla zcela ekonomicky závislá na matce a výživné za toto období žalobou uplatnila. Od 1. 9. 2025 dále do budoucna žalobkyně uplatnila výživné ve zvýšené míře, neboť byla přijata ke studiu na [právnická osoba]. Ke studiu nastoupila od září 2025 s tím, že jde opět o soustavnou přípravu na budoucí povolání. Ze žaloby naopak výslovně a bez pochyb vyplývá, že výživné nemá být stanoveno za období od září 2024 do června 2025, kdy žalobkyně nebyla studentkou, byla výdělečně činná na zkrácený pracovní úvazek.

2. Z obsahu žaloby vyplynulo, že žalovaný je podle jejího tvrzení plně pracovně způsobilý a bez zdravotních omezení. Naopak zdůraznila jeho vysokou kvalifikaci a široké pracovní uplatnění v minulosti, když má dokončené bakalářské vysokoškolské studium tělesné výchovy a sportu, maturitu v oboru podnikání a je vyučen truhlářem. Dále uvedla jeho předchozí zaměstnání ve školství s příjmem okolo 42 000 Kč měsíčně, další pracovní poměry v roce 2025 i dlouhodobé provozování několika živností a výkon brigádnických prací, zejména ve stavebnictví. Žalobkyně z těchto skutečností dovodila, že žalovaný je objektivně schopen dosahovat příjmu minimálně 50 000 Kč měsíčně, a pokud by v době rozhodování soudu nebyl zaměstnán nebo neměl pravidelný příjem, navrhla žalobkyně, aby soud při stanovení výživného nepřihlížel pouze k jeho aktuálním faktickým příjmům, ale k jeho výdělkovým možnostem a schopnostem.

3. Jak již bylo shora uvedeno požadovala žalobkyně stanovení výživného ve dvou časově oddělených obdobích s odlišnou výší plnění, a to tak, že za období od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, kdy byla studentkou střední školy, se domáhala výživného ve výši 6 500 Kč měsíčně, tedy celkem 39 000 Kč, přičemž navrhovala, aby vzniklý dluh byl žalovaným hrazen v měsíčních splátkách po 7 800 Kč. Dále požadovala, aby počínaje dnem 1. 9. 2025, kdy nastoupila ke studiu na [právnická osoba], bylo žalovanému stanoveno běžné výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, splatné vždy předem, a to po dobu trvání jejího vysokoškolského studia.

4. Žalovaný k věci uvedl, že v době studia na střední škole v [adresa] měla žalobkyně bydlet na internátě a nikoliv v nájemním bytě, který jí zařídila matka. Žalovaný uvedl, že pomáhal žalobkyni s pořízením věcí do tohoto bytu, konkrétně jí pořídil gauč a lednici, též projektor a smontoval jí nábytek. Dal jí i spoustu peněz, neuvedl však v jaké výši. Mělo se jednat o švýcarské franky a EURa. Ke svým výdělkovým poměrům uvedl, že v lednu 2024 ukončil spolupráci se [právnická osoba] a od 24.1.2024 do 23.6.2024 byl veden na úřadu práce jako v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od února 2024 chtěl podnikat, ale v té době procházel náročným obdobím, kdy jednak byl vykázán z domu své bývalé manželky pro podezření z domácího násilí, avšak krajský soud v té době po jeho odvolání takové vykázání nepotvrdil, ale i tak podnikání nezahájil. Od srpna 2025 byl žalovaný v pracovní neschopnosti, když jeho tehdejší zaměstnavatel [právnická osoba] mu ukončil pracovní poměr ve zkušební době. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že by žalobkyně měla prokázat, proč nedostala kolej v Praze a zda o ni vůbec usilovala. Částky výživného požadované žalobkyní považoval za přemrštěné, neopodstatněné. Stěžoval si, že dcera se s ním nestýká.

5. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných a z výpovědi žalovaného, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně je v akademickém roce 2025/2026 studentkou bakalářského studijního programu Studium [název] vyučovaného v prezenční formě studia. Ke studiu se zapsala 25. 6. 20256. Ze smlouvy o nájmu bytové jednotky ze dne 26. 8. 2025 podepsané v Praze soud zjistil, že žalobkyně si pronajala za nájemné ve výši 15 900 Kč/měsíčně byt v [adresa] o dispozici 1+1.7. Z protokolu o předání bytové jednotky soud zjistil, že dne 26. 8. 2025 žalobkyně převzala předávaný byt, včetně jeho příslušenství a všech součástí a před podpisem protokolu si řádně prohlédla jeho technický i právní stav a v tomto stavu jej od předávajícího převzala.8. Z Centrálního prodejního rezervačního portálu ubytování na kolejích UK na webové stránce rehos.cuni.cz v roce 2025 soud zjistil, že na všech jednotlivých kolejích: Budeč, Hostivař, Hvězda, Jednota, Kajetánka, Komenského, na Větrníku, Otava, Švehlova, 17. listopadu, Vltava, Krystal, nebyly pro akademický rok 2025/2026 volné ubytovací kapacity.9. Z rodného listu žalobkyně soud zjistil, že žalovaný je jejím otcem.10. Z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 12. 2023, č. j. 7 C 321/2023-12, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2024 soud zjistil, že manželství rodičů žalobkyně bylo rozvedeno.11. Z vyrozumění Policie České republiky zpracovaného v rámci č.j. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil že žalovaný měl být v době srpna 2025 zaměstnán v Žatci. Vlakový spoj využil z důvodu vysloveného zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen Okresním soudem v Chomutově.12. Ze smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 30. 10. 2023 soud zjistil, že předmětem nájmu se stal byt v [adresa], nájem byl sjednán od 1. 11. 2023 do 31. 10. 2024 a nájemné činilo spolu se službami částku ve výši 12 000 Kč měsíčně.13. Z potvrzení o studiu vystaveném [právnická osoba] v [adresa] dne 14. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně byla od 1. 9. 2023 dojednat 30. 8. 2024 studentkou školy.14. Z potvrzení Úřadu práce v Chomutově soud zjistil že žalovaný byl v evidenci uchazečů o zaměstnání od 24. 1. 2024 do 31. 7. 2024, přičemž v rozhodném období od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 pobíral podporu v nezaměstnanosti, a to v lednu 2024 částku 3 912 Kč, v měsících únor až květen 2024 částku 15 156 Kč měsíčně a v červnu 2024 částku 11 620 Kč.15. Z potvrzení Úřadu práce v Chomutově soud zjistil že žalovaný byl z evidence vyřazen z důvodu nástupu do zaměstnání u [právnická osoba].16. Ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov ze dne 2. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaný ke dni vydání tohoto sdělení nebyl veden ani jako zaměstnanec, ani jako osoba samostatně výdělečně činná.17. Ze sdělení zaměstnavatele – [právnická osoba] soud zjistil, že žalovaný byl u tohoto zaměstnavatele v pracovním poměru v období od 1. 8. 2025 do 8. 9. 2025, tedy bezprostředně před zahájením vysokoškolského studia žalobkyně, a v tomto krátkém časovém úseku dosahoval průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 28 113 Kč.18. Z potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] soud zjistil, že žalovaný byl v období od srpna 2024 do dubna 2025 v pracovním poměru a dosahoval stabilních a nadprůměrných příjmů, přičemž jeho čistá mzda se v jednotlivých měsících pohybovala přibližně mezi 28 000 Kč až 47 000 Kč s tím, že potvrzení výslovně uvádí průměrný čistý měsíční příjem ve výši 34 391 Kč.19. Z Potvrzení ÚSSZ o vyplacených dávkách nemocenského pojištění soud zjistil, že žalovanému byla v období od 8. 9. 2025 do 23. 9. 2025 vyplacena dávka 9 968 Kč, v období od 24. 9. 2025 do 30. 9. 2025 mu byla vyplacena dávka 4 802 Kč, v období od 1. 10. 2025 do dvacátého 23. 10. 2025 mu byla vyplacena dávka 15 778 Kč, v období od 24. 10. 2025 do 31. 10. 2025 mu byla vyplacena dávka ve výši 5 984 Kč. Celkem mu na dávkách nemocenského pojištění bylo vyplaceno 36 532 Kč.20. Výpovědí žalovaného soud zjistil, že svou současnou nepříznivou životní situaci popisuje především jako osobní a existenční krizi po rozvodu, kterou spojuje se ztrátou bydlení, majetkovou nejistotou, rozpadem podnikání a dočasnou nezaměstnaností, přičemž opakovaně zdůrazňoval subjektivní pocit „pádu na dno“, nikoli však objektivní dlouhodobou pracovní neschopnost.21. Výpovědí žalovaného soud zjistil, že je veden na úřadu práce, aktivně hledá zaměstnání, má domluvený pracovní pohovor a deklaruje snahu „zvednout se a začít žít normálně“, současně však ve stejné výpovědi potvrzuje svou dlouhodobou a širokou pracovní kvalifikaci, více než dvacetiletou praxi v řemesle, vysokoškolské vzdělání, odborné certifikace v oblasti sportu a lyžování a fakt, že se v minulosti opakovaně dokázal výdělečně uplatnit.22. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že popis ztráty podnikání v úzkém specializovaném oboru a absence vybavení, stejně jako ztráta řidičského oprávnění, působí spíše jako vysvětlení aktuálních obtíží, nikoli nezaviněných, ne jako důkaz objektivní nemožnosti pracovat, neboť žalovaný netvrdil trvalé zdravotní omezení a sám uváděl, že zdravotní potíže s krční páteří byly dočasné a již odezněly.23. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že jde o osobu v nestabilní životní situaci a s nízkou mírou osobní organizace, avšak zároveň osoby práce schopné, která si je vědoma své vyživovací povinnosti a dokáže ji odhadnout podle vlastního uvážení.24. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že by žalobkyni byl schopen hradit celkové plnění na výživném maximálně ve výši 5 000 Kč měsíčně, a to včetně splátek na případný nedoplatek, přičemž tyto splátky by činily 2 000 Kč měsíčně. Současně upřesnil, že běžné výživné by podle jeho názoru v jeho aktuální situaci, kdy nemá zaměstnání a žije pouze z podpory, mohlo činit 2 500 Kč až 3 000 Kč měsíčně, k čemuž by přistupovala samostatná splátka nedoplatku ve výši 2 000 Kč, takže i v této variantě by jím navrhované celkové měsíční zatížení nepřesahovalo částku 5 000 Kč.25. Z uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně je zletilou dcerou žalovaného, která se v rozhodných obdobích soustavně připravovala na budoucí povolání studiem, a proto na její straně trvala vyživovací povinnost rodiče. V období od ledna 2024 do června 2024 byla žalobkyně studentkou střední školy v [adresa] a bydlela v nájemním bytě, jehož měsíční nájemné činilo 12 000 Kč, přičemž veškeré náklady spojené s jejím bydlením, stravou, ošacením, zdravotní péčí a dalšími běžnými potřebami hradila matka žalobkyně. Žalobkyně neměla vlastní příjem ani jiné zdroje financování. V období od září 2024 do června 2025 žalobkyně ve studiu nepokračovala a výživné za tuto dobu ani neuplatnila. Od září 2025 je žalobkyně studentkou [právnická osoba], přičemž z důvodu dlouhodobé nedostupnosti kolejí byla nucena zajistit si bydlení v nájemním bytě v Praze s měsíčním nájemným 15 900 Kč. V tomto období žalobkyně neměla vlastní příjem ani jiné příspěvky kromě pomoci matky. Její potřeby odpovídají potřebám dospělé studující ženy, zahrnující zejména náklady na bydlení, stravu, dopravu, studijní pomůcky a běžné osobní výdaje, jak bylo uvedeno v žalobě.26. K poměrům žalovaného měl soud z listinných důkazů za prokázáno, že žalovaný je osobou práce schopnou, s vysokou kvalifikací a širokým pracovním uplatněním, ačkoli jeho pracovní morálka je nestabilní. V prvním žalovaném období byl žalovaný veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 24. 1. 2024 do 31. 7. 2024 a pobíral podporu v nezaměstnanosti, která v měsících únor až květen 2024 činila 15 156 Kč měsíčně, v červnu 2024 pak 11 620 Kč. Evidence skončila nástupem do zaměstnání u [právnická osoba]. Následně žalovaný v období od srpna 2024 do dubna 2025 dosahoval u tohoto zaměstnavatele pravidelného čistého měsíčního příjmu v průměrné výši 34 391 Kč, což dokládá jeho schopnost dlouhodobě vykonávat výdělečnou činnost a generovat stabilní příjem. Dále bylo prokázáno, že žalovaný byl krátkodobě zaměstnán také u [právnická osoba] v období od 1. 8. 2025 do 8. 9. 2025, kde dosahoval průměrného čistého měsíčního výdělku 28 113 Kč, přičemž pracovní poměr byl ukončen ve zkušební době. Z potvrzení ÚSSZ bylo prokázáno, že žalovaný byl v období od 8. 9. 2025 do 31. 10. 2025 v dočasné pracovní neschopnosti a bylo mu vyplaceno nemocenské v celkové výši 36 532 Kč, což dokládá, že i v této době měl pravidelný peněžitý příjem, a současně že pracovní neschopnost byla časově omezená a nenabyla charakteru dlouhodobé zdravotní překážky pro výkon práce. Z dalších listin měl soud za prokázáno, že žalovaný nebyl ke dni šetření OSSZ veden jako zaměstnanec ani jako osoba samostatně výdělečně činná, tato skutečnost však svědčila toliko o absenci aktuální formální výdělečné činnosti, nikoli o jeho objektivní pracovní nezpůsobilosti.27. Celkově tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně v obou žalovaných obdobích měla reálné a odůvodněné potřeby odpovídající jejímu studiu a způsobu bydlení, neměla vlastní zdroje příjmů a byla odkázána na rodiče, zatímco žalovaný, přes svou osobní a životní nestabilitu, disponuje prokazatelnými výdělečnými schopnostmi a možnostmi, které se v minulosti opakovaně realizovaly v příjmech podstatně převyšujících dávky hmotného zabezpečení, a proto jeho současná nepříznivá situace nemůže být posuzována izolovaně, nýbrž v kontextu jeho dlouhodobého pracovního potenciálu.28. Návrh žalobkyně pro 1. období (1. 1. 2024 – 30. 6. 2024) vycházel z představy částky 6 500 Kč měsíčně tj. ze souhrnné částky celkem 39 000 Kč. Za 2. období (od 1. 9. 2025 do budoucna) byla představa žalobkyně 10 000 Kč měsíčně běžného výživného. Návrh žalovaného směřoval k celkovému finančnímu zatížení max. 5 000 Kč měsíčně, a to pro běžné výživné v rozmezí 2 500 až 3 000 Kč se splátkou nedoplatku 2 000 Kč. Při nezaměstnanosti by připouštěl jen 2 500 až 3 000 Kč měsíčně. Návrh žalovaného vycházel výlučně z jeho aktuální subjektivní nouze, nikoli z objektivně zjištěných výdělečných možností.29. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 910 odst. 1 o.z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.30. Podle ust. § 910 odst. 2 o.z. vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.31. Podle ust. § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.32. Podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu vyživovací povinnosti rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.33. Podle ust. § 915 odst.1 o.z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.34. Podle ust. § 921 o.z. se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo osoba výživou povinná se dohodla s osobou oprávněnou jinak.35. Podle ust. § 922 odst. 1 o.z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.36. Při posuzování majetkových poměrů rodiče je nutné přihlédnout nejen k příjmům, ale i k celkové hodnotě jeho majetku a způsobu života. Zletilé dítě má právo podílet se na životní úrovni rodiče, nikoli ji převyšovat.37. Životní úroveň dítěte má být podle § 915 odst. 1 o. z. zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Tedy nejde jen o to, co dítě „potřebuje“, ale i o to, co mu rodiče mohou poskytnout vzhledem ke své životní úrovni.38. Judikatura je ustálena v závěru, že základními hledisky pro určení výše výživného jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče; současně platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná.39. Výživné se poskytuje v souladu s dobrými mravy. Pokud dítě studuje, ale střídá školy nebo neprokazuje snahu, může být výživné sníženo. Výživné nelze požadovat v rozsahu, který by byl v rozporu s reálnými možnostmi rodiče.40. V daném případě pro první období od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 (střední škola) soud vycházel z potřeb žalobkyně ohledně bydlení 12 000 Kč, strava, doprava, ošacení, studium, běžné potřeby min. 8 000 až 10 000 Kč měsíčně. Celkové odůvodněné potřeby cca 20 000 až 22 000 Kč měsíčně. Matka fakticky hradila většinu nákladů a žalovaný v uvažovaném období pobíral podporu (15 156 Kč), byl práce schopen a krátce po tomto období nastoupil do zaměstnání s příjmem cca 34 000 Kč bez zdravotních překážek. V tomto období považoval soud za spravedlivé a odůvodněné, aby se žalovaný podílel částkou odpovídající cca 30 % minimálních potřeb žalobkyně, což odpovídalo výživnému ve výši 6 000 Kč měsíčně, tj. za období celkem 36 000 Kč. Mírné snížení oproti návrhu žalobkyně (6 500 Kč) je namístě s ohledem na evidenci na úřadu práce, nikoliv však na úroveň navrhovanou žalovaným.41. Pro druhé žalované období od 1. 9. 2025 (vysoká škola) byly potřeby žalobkyně složeny převážně z nákladů na bydlení v [adresa]: 15 900 Kč, strava, doprava, studium, běžné potřeby: min. 9 000–10 000 Kč. Celkem cca 25 000 až 26 000 Kč měsíčně. Z objektivních důvodů neměla žalobkyně možnost získat kolej, a proto ji nelze přičítat k tíži dražší bydlení. Možnosti žalovaného spočívaly jednak v prokázaných příjmech zejména ze [právnická osoba] s průměrným čistým příjmem 34 391 Kč měsíčně a z krátkého pracovního poměru v [právnická osoba] s příjmem 28 113 Kč čistého. V pracovní neschopnosti byl žalovanému vyplacen příjem 36 532 Kč na nemocenských dávkách. Z uvedeného lze usuzovat na dlouhodobou výdělečnou schopnost min. 30 000 Kč až 35 000 Kč čistého měsíčně. U vysokoškolského studenta s vysokými náklady na bydlení je běžné, aby rodič s těmito příjmy přispíval 30–35 % svých reálných možností, což by odpovídalo výživnému ve výši 8 000 Kč měsíčně. Uvedené výživné zohledňuje vysoké náklady žalobkyně a reálné, nikoli ideální možnosti žalovaného i jeho krátkodobou pracovní neschopnost. Snížení oproti návrhu žalobkyně (10 000 Kč) je přiměřené a upřednostňuje plnění vyživovací povinnosti před ostatními výdaji žalovaného, a to i v situaci, kdy jeho osobní poměry nejsou stabilní.42. Při úvaze o splátkových možnostech žalovaného postupoval soud následujícím způsobem žalovaný není dlouhodobě práce neschopný, je schopen dosahovat čistého příjmu cca 30 až 35 000 Kč, sám navrhl splátku nedoplatku ve výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž soud má dbát na to, aby splátky nebyly likvidační, ale současně aby nedošlo k neodůvodněnému rozložení dluhu na nepřiměřeně dlouhou dobu. Splátka 2 000 Kč měsíčně je tedy akceptovatelná. Běžné výživné 8 000 Kč měsíčně a splátka nedoplatku 2 000 Kč měsíčně vytvoří celkové měsíční zatížení ve výši 12 000 Kč při době splácení nedoplatku v délce 18 měsíců. (poslední splátka 1 000 Kč). Soud považoval tento výsledek za vyvážený vzhledem k představám žalobkyně i možnostem žalovaného. Je výrazně nižší než návrh žalobkyně v součtu, ale odpovídá skutečným možnostem žalovaného a jeho vlastnímu návrhu na splácení. Námitky žalovaného, že žalobkyni poskytoval naturální plnění a finanční prostředky v hotovosti, soud rovněž neshledal relevantními pro snížení vyživovací povinnosti, neboť žalovaný neprokázal jejich výši, pravidelnost ani časové určení a z jeho vlastních tvrzení nevyplývá, že by se jednalo o systematické plnění vyživovací povinnosti, nýbrž o nahodilou pomoc, která nemůže nahradit zákonnou povinnost rodiče přispívat na výživu dítěte pravidelným peněžitým plněním.43. Dlužné výživné za období od 1.9.2025 do data vyhlášení rozsudku (20.5.2026) činil při stanovené výši 8 000 Kč měsíčně částku 69 340 Kč (denní sazba 267 Kč) z toho 64 000 Kč za osm celých kalendářních měsíců a 5 340 Kč jako poměrnou část za období od 1. 5. 2026 do 20. 5. 2026, vypočtenou denní sazbou 267 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost tento nedoplatek uhradit ve splátkách, jejichž výši a splatnost stanovil tak, aby odpovídaly jeho výdělečným možnostem a současně zajistily efektivní a včasné uspokojení nároku žalobkyně, a to pod ztrátou výhody splátek. Tuto splátku stanovil ve výši 2 000 Kč měsíčně (poslední splátka 1 340 Kč).44. Žalovaný bude povinen plnit uloženou vyživovací povinnost okamžitě měsícem následujícím po doručení tohoto rozsudku, a to jak pokud jde o běžné výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně, tak i o splátky dlužného výživného, které byly stanoveny ve výši 2 000 Kč měsíčně na nedoplatek za období od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 a 2 000 Kč měsíčně na nedoplatek za období od 1. 9. 2025 do 20. 5. 2026. Celková měsíční platební povinnost žalovaného tak činí 12 000 Kč, a žalovaný je povinen tuto částku hradit počínaje měsícem následujícím po doručení rozsudku, vždy ve lhůtách stanovených výrokem, přičemž případné neplnění má za následek ztrátu výhody splátek. Žalovaný bude po dobu 18 měsíců hradit celkovou částku 12 000 Kč měsíčně, neboť bude splácet oba nedoplatky současně, a následně po dobu dalších 17 měsíců částku 10 000 Kč měsíčně, když po splacení prvního nedoplatku zůstane povinnost hradit již jen běžné výživné a splátky druhého nedoplatku.45. Pokud žalovaný poukazoval na svou nepříznivou osobní a majetkovou situaci po rozvodu, ztrátu bydlení, vybavení a řidičského oprávnění, soud tyto okolnosti hodnotil jako součást jeho životní situace, avšak nikoli jako skutečnosti vylučující či podstatně omezující jeho vyživovací povinnost, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný je osobou práce schopnou, bez trvalých zdravotních omezení, s vysokou kvalifikací a širokým pracovním uplatněním, a že v minulosti i v relativně nedávné době dosahoval stabilních příjmů ze zaměstnání, přičemž jeho dočasná nezaměstnanost či pracovní neschopnost byly časově omezené a nepředstavují objektivní překážku výkonu výdělečné činnosti.46. Nepřisvědčil-li soud návrhu žalovaného na stanovení výživného v jím navrhované nízké výši, učinil tak proto, že tento návrh vycházel výlučně z jeho aktuálně deklarované nemajetnosti a obavy z exekuce, aniž by reflektoval jeho objektivně zjištěné výdělečné možnosti a schopnosti, které byly v řízení prokázány listinnými důkazy. Soud při stanovení výživného vyšel nikoli pouze z faktických příjmů žalovaného v jednotlivých měsících, ale z jeho reálného pracovního potenciálu, v souladu se zásadou, že rodič se nemůže vyvinit z vyživovací povinnosti poukazem na stav, který je důsledkem jeho vlastních životních rozhodnutí.47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci bylo rozhodováno na základě úvahy soudu, zejména při stanovení přiměřené výše výživného s ohledem na potřeby žalobkyně a možnosti a schopnosti žalovaného a návrhům účastníků nebylo možno plně vyhovět.