Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 19 642,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 642,13 Kč od 23. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 642,13 Kč s příslušenstvím, který žalobkyně uplatnila na základě dohody o uznání dluhu ze dne 18. 9. 2023, podle které se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 20 642,13 Kč ve sjednaných měsíčních splátkách, což neučinila, a proto byl celý dluh zesplatněn ke dni 22. 3. 2024.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 3. 2. 2025. Žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v nepřítomnosti obou účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 18. 9. 2023 uzavřena splátková dohoda v rámci které žalovaná uznala co do důvodu i výše dluh vyplývající ze smlouvy č. [hodnota] mezi žalovanou a [právnická osoba] ve výši 20 642,13 Kč. Žalobkyně však charakter uznávaného dluhu podrobněji netvrdila a ani nedoložila, takže soud nemohl posoudit, zda tento uznávaný závazek vůbec vznikl a pokud ano, zda platně v souladu s právními předpisy. Vzhledem k uvedenému soud z dalších důkazů neučinil žádná relevantní skutková zjištění.
4. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
5. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně sice uzavřela dohodu, podle které žalovaná dluh ve výši 20 642,13 Kč uznala, nicméně tato dohoda sama o sobě nezakládá právo na zaplacení plnění vyplývajícího z jiného titulu, který žalobkyně blíže netvrdila, přičemž i samotná splátková dohoda odkazuje pouze na smlouvu č. [hodnota], nikoliv na právní důvod, ze kterého měl uznávaný dluh vzniknout, takže by se pro jeho neurčitost nejednalo o platné uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. Dohodou o uznání dluhu dle § 2053 o.z. rovněž nedochází k nahrazení původního závazku, nýbrž především ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o trvání dluhu v době jeho uznání a tím i k přechodu důkazního břemene na dlužníka, včetně prodloužení lhůty promlčení. Žalobkyně nedoložila existenci ani povahu předchozího (podkladového pro dohodu o uznání) závazku, takže žalobkyně neprokázala, jaký dluh a z jakého konkrétního závazku dle uznání trval a tedy že má právní důvod k zaplacení žalované částky. Pro úplnost soud podotýká, že se žalobkyně a její právní zástupce k nařízenému jednání nedostavili, čímž se dobrovolně připravili o možnost být ze strany soudu poučeni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Soud proto s odkazem na shora uvedené žalobu v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.
6. Přestože byla žalovaná ve věci zcela úspěšná a měla by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnila a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by jí nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.