Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 100 Kč od 20. 1. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 71 085,22 Kč s žalovaným příslušenstvím, které nebylo přiznáno ve výroku I., ve zbývajícím rozsahu zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 100 185,22 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovanou dne 14. 4. 2020 úvěrovou smlouvu na základě které žalovaná postupně načerpala částku 121 350 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s úroky a poplatky ve sjednaných splátkách, což neučinila, neboť dosud uhradila částku 92 250 Kč. Žalobkyně proto zesplatnila celou pohledávku ke dni 11. 4. 2024. Žalovaná částka sestává z jistiny 97 785,22 Kč, nákladů na vymáhání 900 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 12. 2. 2025, k němuž se žalovaná bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), v její nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, a zjistil z nich následující skutečnosti: Žalobkyně na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 14. 4. 2020 umožnila žalované čerpat finanční prostředky do úvěrového rámce ve výši 100 000 Kč, z něhož žalovaná postupně vyčerpala částku 121 350 Kč a splatila 92 250 Kč, jak vyplývá z výpisu čerpání a splátek. Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela z příjmu žalované z výsluhy ve výši 17 000 Kč měsíčně, přičemž tento příjem nebyl ničím doložen. Ve vztahu k deklarovaným výdajům žalované ve výši 8 000 Kč měsíčně žalobkyně žádnou specifikaci jak z hlediska tvrzení, tak i důkazů rovněž neposkytla. Není tak zřejmé, na základě čeho žalobkyně učinila pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalované. Dopisem ze dne 11. 4. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 30. 4. 2024 odeslaným dne 2. 5. 2024 zaslala žalované předžalobní výzvu.
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovanou sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně neprokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaná tak není smluvně zavázána k placení sjednaných poplatků, úroků a smluvních pokut. Tím, že žalovaná od žalobkyně obdržela částku 121 350 Kč, vzniklo jí v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byla podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Žalovaná dosud na dluh uhradila 92 250 Kč, takže jí nadále zbývá vydat 29 100 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzvala k zaplacení dluhu, resp. vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 19. 1. 2025, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 20. 1. 2025, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez existence právního důvodu uplatnila od 26. 4. 2024. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 29 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu ve výroku II. zamítl.
7. Přestože byla žalovaná ve věci převážně úspěšná a měla by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnila a ze spisu ani nevyplývá, že by jí dosud nějaké vznikly, proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.