56 C 49/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 851 Kč s příslušenstvím a rovněž tak povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že dne 29. 5. 2024 uzavřel žalovaný se žalobkyní smlouvu o úvěru za použití prostředků komunikace na dálku, a to internetových stránek žalobkyně [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno], kdy žalovaný požádal o daný produkt a po schvalovacím procesu ze strany žalobkyně byl žalovanému zaslán podpisový SMS kód. Totožnost žalovaného byla v tomto případě ověřována prostřednictvím bank ID. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prověřením žalovaného v interních i externích registrech. Žalovaný byl také podrobena credit scóringu, kdy byla posouzena jeho příjmová a výdajová stránka s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Žalovaný si také sjednal další zpoplatněné volitelné služby, a to expres výplatu (poplatek ve výši 199 Kč), bezpečnou splátku (poplatek ve výši 99 Kč), SMS servis (poplatek ve výši 49 Kč). Splatnost úvěru byla 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Úvěr byl žalobkyní poskytnut dne 29. 5. 2024 na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se dostal s hrazením úvěru do prodlení. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dlužné částky prostřednictvím SMS a emailu. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný žalobkyni v souvislosti s úvěrem uhradil 2 Kč. Žalovaný byl také vyzvána právním zástupcem žalobkyně, avšak dluh nebyl uhrazen.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud vyzval účastníky, aby tito sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně nesouhlasila s projednáním věci bez nařízení jednání, žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, byť jí byla výzva společně s žalobou řádně doručena. Soud tedy nařídil jednání na den 7.7.2025, ze kterého se však žalobkyně omluvila.

4. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 10. 4. 2025, uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a z karty klienta vyplývá jakým způsobem zkoumala žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet a také jaké informace o tomto získala. Toto bylo doplněno konkrétními výpočty hodnoty MLS žalovaného. Pro výpočty MLS klienta se započítává částka životního minima a eventuelně jím vyživované děti, spolu se splátkovou zátěží klienta vč. splátky schváleného úvěru. Žalobkyně taktéž při zkoumání úvěruschopnosti využívá statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Dle MLS žalovaného má tento příjem uvedený v žádosti [částka], při zohlednění životního minima dospělých členů domácnosti ve výši [částka], splátky jiným společnostem ve výši, splátky u žalobkyně 0 Kč a bufferu žadatele 100 Kč, výši splátek schváleného úvěru [částka], zbývající MLS žalovaného činila částka [částka]. Ohledně MLS domácnosti je navíc uveden údaj příjem ostatních členů domácnosti ve výši [částka], měsíční výdej domácnosti na bydlení [částka], zbývající MLS domácnosti [částka]. Žalobkyně dále provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných registrech (SOLUS, NKRI, CRIBIS, ISIR) s negativním výsledkem. Žalobkyně dále odkazovala na literaturu a judikaturu ohledně zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně má za to, že s ohledem na výši úvěru a s ohledem na analýzu, které byl žalovaný při sjednávání úvěru podroben, splnila podmínky zákona, kdy míra prověření klienta odpovídá úvěrové částce, a tedy postupovala v dané věci s odbornou péčí. Pokud jde o ověření totožnosti žalovaného tak k tomu v tomto případě žalobkyně využila tzv. bank ID, čímž bylo ověřeno vlastnictví účtu žalovaného.

5. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění: Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik, soud zjistil, že jde o interní listinu žalobkyně; žalobkyně měla provést lustraci v systémech CRIBIS, SOLUS a ISIR s žádným negativním poznatkem. Při výpočtu nejvyšší možné měsíční splátky klienta žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného [částka], příjmu ostatních členů domácnosti [částka], splátky jiným společnostem 0 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnost. Žalovaný žádal o spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč.

6. Z listiny označené jako posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti z úvěrových registrů SOLUS, NRKI, CEE, ISIR.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 5. 2024 bylo zjištěno, že tato smlouva byla uzavřena elektronicky, distančně. Smlouva není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, ale autorizační doložkou v podobě číselného kód: „[Anonymizováno] “ (zaslaný SMS kód). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč na bankovní účet č. [č. účtu] a žalovaný se měl zavázat vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími sjednanými poplatky dle smlouvy (poplatek za službu Expres výplata Bezpečná splátka a SMS servis), celkem částku 10 677 K, a to do 28. 6. 2024. Ve smlouvě si strany dále sjednaly možnost prodloužit splatnost úvěru, a to prostřednictvím uhrazení částky 1 Kč na účet žalobkyně.

8. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru (žádost klienta) byly zjištěny základní parametry úvěru shodné jako ve smlouvě o spotřebitelském úvěru.

9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy bylo zjištěno, že dne 29. 5. 2024 byla žalobkyní zaslána částka ve výši 10 000 Kč na účet č. [č. účtu], pod VS [var. symbol].

10. Z Opisu výpisu proplacení smlouvy ze dne 27. 6. 2024 bylo zjištěno, že majitelem účtu č. [č. účtu] je žalovaný.

11. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobkyně, kdy dne 29. 5. 2024 byla žalobkyní zaslána částka 10 000 Kč na účet č. [č. účtu], pod VS [var. symbol].

12. Z Výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobkyně, kdy dle tohoto byla dne 29. 5. 2024 poskytnuta částka 10 000 Kč. Úhrada v celkové výši 2 Kč. Dluh celkem 13 938,08 Kč.

13. Z Úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni dotazu celkem [hodnota] splátkový úvěr ukončeny (úvěr ze dne 20. 11. 2019, ukončen 31. 1. 2022), jeden nesplátkový úvěr ukončen (kontokorentní úvěr ze dne 24. 3. 2020, ukončen dne 8. 6. 2021).

14. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 11. 2024 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 13 851 Kč nejpozději do 29. 11. 2024. Výzva byla předána k poštovní přepravě dle poštovního podacího archu dne 18. 11. 2024.

15. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 9. 4. 2025 bylo zjištěno, že majitelem bankovního účtu [č. účtu] je žalovaný a že mu v období května 2024 byla na účet připsána částka ve výši 10 000 Kč.

16. Z listiny označené jako Dohledání informací o činnosti klienta ze dne 29. 5. 2024 bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobkyně, kde jsou uvedeny nacionále žalovaného a informace ohledně elektronického podpisu, kdy podpisový kód SMS měl být zaslán dne 25.9.2024 v 18:00 hodin.

17. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-[právnická osoba]. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

22. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

23. Po právním posouzení shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná z jiných než žalobkyní uvedených důvodů. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi ní a žalovaným byla dne 29. 5. 2024 uzavřena smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžité prostředky v celkové výši 10 000 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Předložená smlouva o úvěru ze dne 29. 5. 2024 není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného. Pokud v daném případě mělo dojít k uzavření úvěrové smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, je zřejmé, že žalobkyně ve skutečnosti nevěděla (vědět nemohla), kdo skutečně s ním „na dálku“ komunikoval, kdo údaje zadával (zda žalovaný sám, či osoba od žalovaného odlišná, která osobní údaje žalovaného „pouze“ použila) a kdo smlouvu o úvěru elektronicky podepsal.

24. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky podle § 565 věty druhé o.z. v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listiny. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsala žalovaná, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy v daném případě žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalované, ta však v řízení zůstala nečinná. Nepřímé důkazy v podobě prokázání vlastnictví účtu a vyplacení peněžních prostředků na tento účet, jakož i případné splácení úvěru sice mohou vést k závěru, že smlouvu pravděpodobně uzavřela žalovaná, ale jistotu (přesvědčení) z nich nabýt nelze. Vždy bude existovat možnost, že doklady žalované k uzavření smlouvy bez jeho vědomí použila třetí osoba (např. člen domácnosti), od níž se žalovaná (dlužník) po přijetí finančních prostředků dozvěděla o podmínkách úvěrové smlouvy (a tedy i o výši splátky). A jestliže lze usuzovat pouze na pravděpodobnost prokazované skutečnosti, nelze mít danou skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 26. 6. 2014). Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listiny v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu podepsala právě žalovaná. Žalobkyně však ničeho neprokázala, ač k tomu byla vyzvána. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavřel, že v daném případě nebyla jednoznačně a nezaměnitelně určena osoba jednající se žalobkyní o uzavření úvěrové smlouvy ani nebyla splněna písemná forma vyžadována k zachování platnosti právního jednání, tedy nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 561 odst. 1 věta první o.z., ani § 562 odst. 1 o.z.

25. Z ustanovení § 104 zák. o spotřebitelském úvěru vyplývá, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu je nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). V projednávané věci k uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím komunikace na dálku, a to prostřednictvím registrace žalovaného a jedinečného autorizačního kódu (SMS kódu). Tato forma uzavírání smlouvy nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje bez uznávaného elektronického podpisu, respektive jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Žalobkyně tvrdila, že pro identifikaci žalovaného využila službu bank ID, avšak tuto skutečnost již nikterak neprokázala, kdy doložená listina nazvaná dohledání informací o činnosti klienta toto neprokazuje. V projednávaném případě tak smlouva, v níž měl být sjednán tvrzený úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. A protože zákon spojuje tuto podmínku s platností právního jednání (§ 561 odst. 1 o. z.), je podle názoru soudu smlouva o úvěru neplatná26. Zároveň soud, pokud odhlédne od výše odůvodněné neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, konstatuje, že žalobkyně důsledně v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 spotřebitelského zákona neposoudila úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet. Dle tvrzení žalobkyně tato vycházela z informací získaných od žalovaného při vyplnění elektronické žádosti klienta. Takto měl žalovaný udat svůj příjem 29 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 25 000 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 0 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnost. Dále žalobkyně provedla elektronickou lustraci žalovaného v různých registrech (SOLUS, CRIBIS a ISIR), s žádným negativním výstupem. Dle úvěrové karty měl žalovaný 1 splátkový úvěr ukončený (úvěr ze dne 20. 11. 2019, ukončen 31. 1. 2022), jeden nesplátkový úvěr ukončen (kontokorentní úvěr ze dne 24. 3. 2020, ukončen dne 8. 6. 2021).27. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně aktuálním potvrzením zaměstnavatele dlužníka o tom, že žalovaný je v době před uzavřením smlouvy zaměstnán a s jakým výdělkem. Zároveň je třeba řádně zjistit a ověřit způsob uspokojování bytových potřeb žalovaného, náklady na bydlení, ale i další náklady související s uspokojováním ostatních životních potřeb. V daném případě žalobkyně žádná z výše uvedených podkladů nedoložila. Dále žalobkyně ani netvrdila, že by zjišťovala zcela konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, energie, ostatní potřeby, že by tyto údaje zároveň ověřila. Pokud žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze statistických údajů je možné k těmto přihlédnout, avšak toliko jako doplňujícímu údaji, nikoliv jako k údaji, se kterým lze při výpočtu disponibilního zůstatku operovat. Pokud žalobkyně argumentuje, že v případě výdajů žalovaného vycházela ze statistických dat, tak má soud za to, že je možné statistická data použít jako případný podpůrný zdroj informací, avšak primárně je třeba vycházet z informací spotřebitelem poskytnutých, avšak dostatečně ověřených. Lustrace v různých interních a externích registrech je sama o sobě nedostačující, tím spíše, když žalobkyně ani řádně nedoložila, že by před uzavřením smlouvy do těchto registrů vůbec nahlížela (předložená úvěrová karta obsahující záznamy o nahlížení do registrů je pouze interní listinou žalobkyně). Lze tedy uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného do určité míry zkoumala, avšak nikoliv s odbornou péčí a poznatky takto získané řádně nevyhodnotila.28. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované úvěr splácet, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 o.z., neplatná, přičemž k této neplatnosti právního jednání přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).29. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly na jeho bankovní účet poukázány v období měsíce května 2024 finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný pak na úvěr neuhradil téměř ničeho, respektive uhradil 2 Kč.30. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak žalovaný za daného stavu povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky ponížené o již učiněné splátky v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 9 998 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o úvěru ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobkyně tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož však možnostem žalované neodpovídají žádné splátky a ani nedeklaroval očekávání jakýchkoliv příjmů v budoucnosti, uložil jí soud dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.31. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 998,99 Kč, přičemž tato částka představuje 44,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,18 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,82 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 851 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně.32. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.