57 C 117/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 11. 8. 2025, doplněnou podáním ze dne 28. 11. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 99 920,14 Kč spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. V odůvodnění uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 8. 12. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] (dále jen „ÚS“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“). Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří kontrolou v několika registrech, výpočtem částky po odečtení všech mandatorních výdajů a v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalovaná prostřednictvím úvěrové karty mohla čerpat úvěr vždy max. ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 100 000 Kč a v průběhu trvání úvěrového vztahu jej bylo možné změnit. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v ÚS, tedy ve výši 4 % z aktuální dlužné částky se splatností k 20. dni kalendářního měsíce. Na smlouvu bylo žalovaným čerpáno trojím způsobem, a to nákupem zboží na splátky, dále převodem hotovosti na účet žalované a platbami pomocí virtuální platební karty. Dne 21. 2. 2024 byla žalovaným načerpána částka 25 998 Kč na úhradu ceny zboží prodejci. Za úhradu ceny zboží byla žalovaným ještě čerpána částka ve výši 15 598 Kč dne 14. 12. 2023 a částka 15 698 Kč dne 20. 12. 2023. Dále žalovaný čerpal převodem hotovosti na účet č. [č. účtu] částku 8 367 Kč a dále mu byla dne 8. 12. 2023 vydána virtuální platební karta, ze které čerpal prostředky až od 11. 12. 2023. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 120 031,01 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 42 117,52 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel závazek řádně a včas, využila žalobkyně oprávnění stanoveného v čl. 7.1 ÚS a prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dvou splátek nebo do prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší tří měsíců. K zesplatnění došlo ke dni 23. 4. 2025 a žalovaný byl vyzván k úhradě celého zbytku úvěru. Žalovaný dluh neuhradil, proto žalobkyně požaduje uhradit žalovanou částku, kterou tvoří dlužná jistina ve výši 96 984,64 Kč, dlužné poplatky ve výši 1 035 Kč, dlužné náklady na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně vychází z informací sdělených žalovaným, kdy příjem žalovaného byl zjišťován předloženými výpisy z účtu za období od 1. 9. do 30. 11. 2023 a z výplatní pásky za měsíc 11/2023 vystavené společností [právnická osoba]. Žalovanému v předmětném období přicházely opakující se platby, jejichž výše přispěla ke kladnému vyhodnocení žádosti o úvěr. Z předmětného zkoumání dále vyplynulo, že žalovaný v době výpisu z účtu disponoval finančními prostředky ve výši nejméně 13 000 Kč. Žalobkyně dále v rámci posuzování úvěruschopnosti provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE a ISIR, přičemž u žalovaného nebyl evidován žádný závazek po splatnosti. Na základě shora uvedeného pak byl žalovaný shledán úvěruschopným.

2. Žalovaný se k žalobě v rámci své účastnické výpovědi před soudem vyjádřil tak, že nebude rozporovat žádné tvrzení uvedené žalobkyní v žalobě, ani v jejím doplnění. Dále uvedl, že žije u otce v bytě o velikosti 2+1. Přesnou výši svých nákladů na bydlení nezná. Přispívá 2-3 tisíce měsíčně. S přítelkyní nežije ve společné domácnosti. Má vyživovací povinnost k synovi, na jeho výživu má stanoveno výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. S přítelkyní má ještě dceru, ale dosud není zapsán v jejím rodném listě jako otec. Celkem na výživu nezletilých dětí zasílá přítelkyni 12 000 Kč měsíčně. Aktuálně má rodinné problémy a nerad by se k vyjadřoval k tomu, proč spolu nežijí. Příjem u společnosti [právnická osoba]. má o polovinu nižší než původně. Jeho příjem tedy činí přibližně 28 – 30 000 Kč měsíčně. Brigádu ani přivýdělek nemá, pracuje jako montér. Majetek větší hodnoty, ani auto, nemá. Žalovaný také splácí pokutu částkou 2 000 Kč měsíčně, z celkového dluhu 45 000 Kč má zaplaceno 12 000 Kč. Soudně má stanovenou splátku společnosti [Jméno žalobkyně]. ve výši 2 000 Kč, kterou platí pravidelně. Pohledávek má více, ostatní dluhy nesplácí, ale řeší a celkový objem závazků, který je podle jeho odhadu 600 000 – 700 000 Kč. Řádně splácet už nezvládá.

3. Následně byly soudem provedeny tyto důkazy:

4. Z listiny označené jako „Ověření bonity klienta“ vyplynulo, že byla provedena lustrace žalovaného v interních registrech žalobkyně a dále v registru NRKI, dále bylo vycházeno ze zákonného životního minima a z minimálních výdajů domácnosti určených ČSÚ a MPSV. Při výpočtu MLS (maximálního limitu splátky) byly také zohledněny splátky dalších úvěrů žalovaného, náklady na bydlení a ostatní běžné každodenní výdaje. Tyto jsou nadále porovnávány s údaji uvedenými žalovaným. Z těchto výpočtů žalobkyni vyplynulo, že žalovaný bude schopen předmětný úvěr splácet.

5. Žalobkyně doložila Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. platné od 1. 12. 2023.

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobkyně čerpal žalovaný celkem 120 031,01 Kč a uhradil zpět 42 117,52 Kč, a to ve splátkách v období od ledna 2024 do dubna 2025. Dále již neuhradil ničeho. Výše uvedená částka byla čerpána v rozmezí několika měsíců, konkrétně v podobě různých bezhotovostních plateb, výběrů hotovosti, převodů prostředků na účet a v rámci nákupu zboží na splátky.

7. Dále žalobkyně doložila výzvu ke splacení úvěru v celé zbývající výši adresovanou žalovanému ze dne 23. 4. 2025, kde ho vyzývá k doplacení dlužné částky do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána dne 24. 4. 2025.

8. V předžalobní výzvě ze dne 14. 5. 2025 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána 15. 5. 2025.

9. Z Opisu výpisu karetních transakcí bylo zjištěno, že se jedná o výpis bezhotovostních transakcí žalovaného a jeho výběrů z bankomatu za období od prosince 2023 do ledna 2025.

10. Z Opisu výpisu proplacení smlouvy [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovanému byly v období od prosince 2023 do listopadu 2024 převedeny na různé účty prostředky v celkové výši 65 661 Kč.

11. Z Výplatní pásky žalovaného bylo zjištěno, že ta byla vyplacena společností [právnická osoba]. za období 11/2023 a žalovaný za toto období obdržel celkovou částku ve výši 48 191 Kč.

12. Z Výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] ze dne 1. 12. 2023 bylo zjištěno, že na tento účet byly ze strany žalobkyně dne 9. 11. 2023 poskytnuty prostředky ve výši 36 074 Kč. Z tohoto účtu mimo jiné odešly dne 13. 11. 2023 platby ve formě trvalého příkazu ve výši 7 967 Kč za auto a ve výši 500 Kč na penzijní spoření.

13. Z Výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] ze dne 1. 11. 2023 bylo zjištěno, že na tento účet byly ze strany žalobkyně dne 12. 10. 2023 poskytnuty prostředky ve výši 37 341 Kč. Z tohoto účtu mimo jiné odešla dne 12. 10. 2023 platba ve formě trvalého příkazu ve výši 7 967 Kč za auto.

14. Z Výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] ze dne 1. 10. 2023 bylo zjištěno, že na tento účet byly ze strany žalobkyně dne 7. 9. 2023 poskytnuty prostředky ve výši 38 807 Kč. Z tohoto účtu mimo jiné odešly dne 11. 9. 2023 platby ve formě trvalého příkazu ve výši 7 967 Kč za auto a ve výši 5 500 Kč na „Cetelem“.

15. Žalobkyně také předložila listinu nazvanou jako Šikovný účet – revolvingový úvěr č. [hodnota] ze dne 8. 12. 2023, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému do výše 25 998 Kč, které se žalovaný zavázal splácet po 4 % z dlužné částky měsíčně (min 400 Kč). Dále byl sjednán účelový úvěr ve výši 28 998 Kč jako úhrada za rozkládací rohovou sedačku Bray a platbu v hotovosti, který měl být splacen 48 splátkami ve výši 833 Kč. Krom toho byly dohodnuty poplatky ve výši 39 Kč měsíčně za vedení účtu, měsíční inkaso celkové dlužné částky k úhradě za 19 Kč aj. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalovaného, a to číslo průkazu totožnosti [Anonymizováno], že je svobodný, bez vyživovacích povinností, se středním vzděláním bez maturity a žije v podnájmu na adrese [adresa]. Dále, že je zaměstnán s měsíčním příjmem 40 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč, výdaje na bydlení má ve výši 10 000 Kč, splácí další úvěry v celkové výši 7 000 Kč a ostatní výdaje činí 5 000 Kč.

16. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

17. Žalovaný při jednání před soudem určil všechny skutečnosti tvrzené žalobkyní za nesporné. S žalobkyní uzavřel shora specifikovanou smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému v této souvislosti celkem 112 222 Kč na jeho účet vedený u [právnická osoba]., dále pak žalovaný na předmětný úvěr čerpal částku ve výši 7 809,01 Kč. Žalovaný žalobkyni v této souvislosti uhradil celkem 42 117,52 Kč v období od poskytnutí úvěru do ledna roku 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému shora uvedené výzvy. Žalovaný však i přes předmětné výzvy zbylou dlužnou částku neuhradil.

18. Po právní stránce posuzoval soud věc následujícím způsobem:

19. Věc byla posouzena jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež byla aplikována ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

20. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

24. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

27. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. S ohledem na provedené dokazování a shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k následujícím závěrům:

31. Soud se zabýval předně tím, zda předchůdkyně žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l.15). Žalobkyně reagovala podáním ze dne 28. 11. 2025, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Žalobkyně podle svého názoru splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, výpisů z jeho bankovních účtů a Výplatní pásky za měsíc listopad 2023, když jeho příjem měl činit cca 40 000 Kč měsíčně, splátky ostatních závazků činily 7 000 Kč měsíčně, žalovaný byl svobodný, bez vyživovací povinnosti, žil v podnájmu s náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činil 10 000 Kč. Vzhledem k rozdílu v těchto částkách učinila žalobkyně závěr o dostatečné schopnosti žalovaného hradit předmětný úvěr.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

33. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

34. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

35. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

36. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

37. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil, teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

38. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Žalovaný předložil za tímto účelem pouze potvrzení o příjmu za jeden měsíc od zaměstnavatele a výpisy z účtu za období dvou měsíců. Předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na zákonný požadavek na zkoumání příjmové a výdajové složky žalovaného. Žalovaný doložil průměrný měsíční příjem ve výši kolem 40 000 Kč, který byl zároveň jeho jediným příjmem. Tato částka byla ověřena z listiny předložené žalovaným. Další příjmové či výdajové složky ze strany žalobkyně zjišťovány nebyly. Spokojila se pouze se zjištěnými příjmy žalovaného, jeho lustrací v interních systémech a ve veřejných rejstřících a za jím tvrzených skutečností uvedených v rámci sjednávání předmětného úvěru, přičemž žalovaný sám uvedl, že splácí minimálně jeden další úvěr měsíční částkou ve výši 7 000 Kč. Závazkové zatížení žalovaného ani jeho ostatní měsíční náklady však ze strany žalobkyně žádným dalším způsobem zjišťovány nebyly. Čili lze konstatovat, že žalobkyně rezignovala na zájem na komplexním zjištění relevantních poměrů žalovaného, který za těchto okolností rozhodně nebyl adeptem pro poskytnutí jakéhokoli úvěru. Žalobkyně rezignovala zejména na zkoumání výdajů žalovaného. Pokud je žadatel o úvěr schopen doložit své příjmy, je s podivem, proč není žádán o doložení dokladů o výdajích, které žádá zákonná úprava. Pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit skutečné příjmy jeho, popřípadě celé jeho domácnosti a udělat si celkový přehled o jeho měsíčních výdajích. Soud uzavírá, že žalobkyně nemohla řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, protože neměla dostatek relevantních údajů pro to, aby takový závěr mohla učinit, resp. pakliže měla samotný konkrétní údaj, neměla jej nijak ověřený.

39. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla předchůdkyně žalobkyně, kdo pochybil, když nesplnila povinnost uloženou jí § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy. Soud proto nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala, když ani netvrdila konkrétní relevantní vstupní údaje doložené žalovaným, když za této situace jim měla evidentní nedostatek pro splnění zákonné povinnosti.

40. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

41. Soud dospěl k závěru, že se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak prokázat, že s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy ověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

42. Soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi účastníky řízení posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu k čerpání částku 120 031,01 Kč. Bylo učiněno nesporným, že předmětná částka byla ze strany žalovaného skutečně vyčerpána. Na tuto částku žalovaný předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni uhradil 42 117,52 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tedy nadále existuje ve výši 77 913,49 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

43. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky do 7. 5. 2025. Dnem následujícím po uplynutí lhůty, tedy 8. 5. 2025, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

44. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku jedna tohoto rozsudku spolu s příslušenstvím v podobě zákonného ročního úroku z prodlení.

45. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem tři tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 028,7 Kč. Tato částka představuje 20 % z jejich celkové výše (rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně v řízení – 60 % úspěchu mínus 40 % neúspěchu činí 20 % výše náhrady nákladů řízení). Pro potřeby zjištění výše úspěchu i neúspěchu žalobkyně v řízení soud kapitalizoval příslušenství ode dne splatnosti do rozhodnutí ve věci.

47. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 4 997 Kč, náhrada za právní zastoupení advokátem v celkové výši 25 143,50 Kč podle ust. § 6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši žalované částky sestávající z částky 5 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 100 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 5 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů 3x po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 650 Kč ve výši 3 496,50 Kč.

48. Za podání žalobkyně ze dne 28. 11. 2025 soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť tento úkon žalobkyně nepovažuje za účelně učiněný. Soud má za to, že veškeré relevantní skutečnosti mají být navrženy v žalobě samotné, resp. tvrzeny úplně, pakliže jsou již tvrzeny obecně či okrajově, tedy nedostatečně. Pokud je proto soud povinen žalobkyni vyzvat k doplnění žalobních tvrzení (zde jde zejména o tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované) a žalobkyně splní povinnost stanovenou jí usnesení soudu a žalobu doplní, nemůže podle názoru soudu účtovat odměnu a náhradu hotových výdajů za tento úkon. Resp. účtovat je lze, ale soud jí takto vyúčtované náklady řízení pro neúčelnost nepřizná.

49. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

50. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Soud neshledal prostor po vyhovění návrhu žalovaného k úhradě dluhu ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, protože má za to, že žalovaným navržená výše měsíční splátky není adekvátní vůči celkové výši dluhu, vůči částce, která mu po zaplacení povinných plateb zbude pro osobní potřebu na měsíc ani vůči celkovému objemu dalších závazků, které on sám vyčíslil maximální výší 700 tis. Kč. Soud má za to, že by dluh měl být uhrazen nejpozději do dvou let a nikoli do bezmála 44 měsíců tak, jak navrhuje žalovaný. Pokud sám žalovaný uvedl, že krom pravidelně hrazené splátky ve výši 2 000 Kč měsíčně žalobkyni v jiném případě již nezvládá řešit, resp. nějakým způsobem splácet zbývající objem závazků v řádech statisíců Kč, není zde prostor pro uložení neadekvátní splátky 2 000 Kč měsíčně, natož splátky v takové výši, aby byl dluh uhrazen cca do daných dvou let, tedy splátky ve výši bezmála 4 000 Kč měsíčně. Daný časový limit není sice zákonným pravidlem ani obecným limitem, soud má však za to, že daný závěr vychází z požadavku na absenci neúměrného zvýhodnění dlužníka před věřitelem, resp. požadavku na reálnost a spravedlivost ve vztahu k věřiteli i dlužníku.

51. Soud na závěr uvádí, že dané rozhodnutí nebrání žalovanému začít tímto způsobem dluh hradit sám, má-li za to, že má dostatečné finanční prostředky pro takovou splátku, případně na základě dohody s žalobkyní.