Výrok
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 9 498,10 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % od 11. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení 2 440,23 Kč včetně příslušenství zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 7. 2020, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [IČO] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému 10 601,10 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit včetně smluvního úroku ve výši sjednané ve smlouvě. Žalovaný neplnil smluvní podmínky řádně a včas. Právní předchůdkyně proto zaslala žalované výzvu k úhradě dlužné částky po splatnosti. Žalovaný dlužnou částku neuhradil a úvěr byl zesplatněn ke dni 3. 12. 2020. Žalovaný na shora uvedenou pohledávku uhradil celkem 1 103 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Dne 27. 6. 2024 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a vyhodnocovala transakce na běžném účtu žalovaného, a to od 27. 4. 2020 do 23. 7. 2020. Z těchto údajů o odchozích a příchozích platbách předchůdkyně žalobkyně získala ucelené informace o finanční situaci žalovaného. Z výše uvedeného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je schopen hradit úvěr ve výši poskytnutého limitu 10 000 Kč. Žalovaný uhradil 1 103 Kč, a to dne 28. 8. 2020.Žalovaný byl usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 C 143/2024-53, vyzván, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy písemně vyjádřil k připojené žalobě a aby ve vyjádření uvedl, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, případně v jakém rozsahu, dále aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a aby označil důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Dále byl žalovaný usnesením vyzván, aby se ve lhůtě 10 dnů vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl zároveň v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., upozorněn, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani k žalobě, ani k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tak soud jeho souhlas předpokládal. Žalobkyně se rovněž ve stanovené lhůtě k rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nevyjádřila.Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, soud proto postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a věc rozhodl bez nařízení jednání.Z Osobních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 7. 2020 č. [hodnota] a dále ze Standardních informací o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 13 248,93 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 70,81 % ročně, roční pevná úroková sazba činila 54 %.Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.Z oznámení ze dne 29. 9. 2023 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 27 10. 2023.Z výpisu denní historie vedeného na jméno žalovaného ze dne 2. 10. 2023 (půjčka [hodnota]) za období 24. 7. 2020 do 2. 12. 2020 vyplývá, že dlužná jistiny k datu 24. 7. 2020 činila 10 000 Kč, přičemž ke dni 2. 12. 2020 činila celková dlužná částka 12 027,34 Kč.Z poslední výzvy k úhradě ze dne 3. 11. 2020 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] vyzvala žalovaného k úhradě částky 2 832,69 Kč. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 15. 2. 2024 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 16. 2. 2024.Žalobkyně rovněž doložila kopii občanského průkazu.Z vybraných pohybů na účtu společnosti [právnická osoba]. za období od 24. 7. 2020 do 23. 7. 2020 vyplývají příchozí transakce na účtu žalovaného č. [č. účtu] za předmětné období.Z výpisu z účtu [právnická osoba]. č. [č. účtu] společnosti [právnická osoba] za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 vyplývá, že žalovanému byla odeslána dne 24. 7. na účet částka 10 000 Kč a dne 31. 8. mu byla odeslána částka 601,10 Kč.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 10 601,10 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil celkem 1 103 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, když žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 10 601,10 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr bylo uhrazeno celkem 1 103 Kč. Jelikož soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat příjmy žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příchozími transakcemi na účtu žalovaného za období 27. 4. 2020 do 23. 7. 2020. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Žalobkyně se tedy podrobněji nezabývala příjmy žalovaného, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému celkem 10 601,10 Kč, žalovaný vrátil celkem 1 103 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách, tj. 9 498,10 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 9. 7. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (11. 7. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 2 440,23 Kč včetně příslušenství (viz výše).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.