Výrok
Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 17 212 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 21. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení 26 390,78 Kč, úroku ve výši 29,55 % ročně z částky 27 927,75 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 34 323,76 Kč od 2. 11. 2023 do 20. 9. 2024, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 17 111,76 Kč od 21. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 9. 3. 2023, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované 30 000 Kč, které se zavázala uhradit ve 24 měsíčních splátkách po 3 197 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Při uzavření smlouvy si žalovaná ve smlouvě sjednala rovněž pojištění schopnosti splácet úvěr, za něž se zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně měsíční poplatek ve výši 392 Kč. Žalovaná neuhradila sjednané splátky řádně a včas. Na základě ujednání článku 6. části B Smlouvy jí vznikla povinnost uhradit předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to až do případného zesplatnění úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek o více jak 65 dní, předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila dopisem ze dne 22. 10. 2023 a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dosud nesplacené jistiny úvěru, dlužných úroků, dlužných poplatků za pojištění a dlužných smluvních pokut za poslední s úhradou jednotlivých splátek. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 36 897,76 Kč. Ode dne následujících po dni zesplatnění, tj. od 23. 10. 2023 má žalobkyně právo na zaplacení úroku ve výši 29,55 % ročně. V důsledku zesplatnění úvěru a jeho nezaplacení byla žalovaná na základě ujednání čl. 6. části B) Smlouvy povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 34 323,76 Kč (dlužná jistiny a dlužné úroky přirostlé ke dni zesplatnění) do zaplacení. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, byla rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Dne 26. 9. 2024 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že z hodnocení klienta ze dne 9. 3. 2023 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o úvěru majetkovou situaci žalované. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná předložila výpisy z účtu (potvrzení o přijetí mzdy za měsíc listopad, prosinec 2022, leden, únor 2023), dále výplatnice za měsíc leden 2023. Z informací a dokladů od žalované bylo zjištěno, že její průměrný měsíční příjem činí 24 205 Kč. Žalovaná v hodnocení uvedla, že její výdaje činí 16 959 Kč, přičemž bylo kalkulováno i životní minimum v aktuální výši 4 860 Kč. Bylo zjištěno, že žalovaná měla celkem měsíčně přibližně 6 246 Kč disponibilních finančních prostředků, tedy dostatek pro splácení požadovaného úvěru.Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 9. 3. 2023 uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 67 320 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 3 197 Kč. Úroková sazba činila 93,75% ročně. Z nedatované Přílohy č. 1 k Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru - pojištění schopnosti splácet úvěr vyplývá, že žalovaná projevila zájem o sjednání předmětného pojištění.Z dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu - bylo zjištěno, že dne 9. 3. 2023 byla z účtu č. [č. účtu] na účet žalované uvedený v úvěrové smlouvě (č. [č. účtu], VS [var. symbol]) odeslána částka 30 000 Kč.Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplývá, že jakožto pravidelný čistý měsíční příjem žalované je uvedena částka 24 205 Kč (zaměstnavatel - [právnická osoba]). Mezi výdaji je v kolonce životní minimum uvedena částka 4 860 Kč, náklady na bydlení činí 3 915 Kč, splátky [právnická osoba]. činí 8 184 Kč, celkem tedy výdaje dosahují částky 16 959 Kč, v kolonce rezerva je uvedena částka 6 246 Kč, přičemž další výdaje žalované jsou nulové (a to např. splátky, druhá osoba v domácnosti, děti v domácnosti a spoření, ostatní výdaje - doprava, kurzy, záliby, apod.). Dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná, má maturitu, bydlí ve vlastním bytě/domě. Z tabulky hodnocení klienta (NRKI) vyplynulo, že žalovaná dosáhla skóre 283, tedy kategorie I., je zařazen ve vyšším riziku, kdy úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Ve výpisu registru SOLUS nejsou kromě jména, příjmení, adresy a rodného čísla žalované uvedeny žádné údaje. Z potvrzení o provedené platbě společnosti [právnická osoba]. vyplývá že na účet [č. účtu] byla připsána platba dne 4. 11. 2022 (mzda za měsíc 10/2022) ve výši 24 728 Kč, dále dne 6. 12. 2022 platba 23 746 Kč, dne 5. 1. 2023 platba 24 316 Kč a dne 6. 2. 2023 platba 24 616 Kč. Z doložené výplatní pásky za měsíc leden 2023 vyplývá, že žalované byla vyplacena mzda 24 616 Kč.Z tabulky žalobkyně vyplývá, že dne 9. 3. 2023 byla vyplacena na číslo smlouvy [hodnota] částka 30 000 Kč. Za období 14. 4. 2023 do 14. 7. 2023 bylo na předmětné číslo smlouvy uhrazeno celkem 12 788 Kč (4 splátky po 3 197 Kč).Z oznámení ze dne 22. 10. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že s ohledem na její prodlení s plněním povinností z předmětné úvěrové smlouvy tuto zesplatňuje a požaduje okamžité zaplacení celého dluhu.Z předžalobní výzvy ze dne 28. 5. 2024 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalované výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalované před podáním žaloby odeslána, a to dne 29. 5. 2024.Z oznámení ze dne 16. 4. 2024 vyplynulo, že žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobkyni a zároveň ji informovala o výši dluhu.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 30 000 Kč. Žalovaná na základě smlouvy uhradila celkem 12 788 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v hodnocení klienta. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku v celkové výši 30 000 Kč, žalovaná uhradila celkem 12 788 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavírala předchůdkyně žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalované splácet předchůdkyně žalobkyně prověřila na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalované ve výši 24 205 Kč uvedené v hodnocení klienta vyplývají z výpisu z bankovního účtu žalované (potvrzení o provedené platbě a výplatní pásky žalované). Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalované dle hodnocení klienta činilo životní minimum 4 860 Kč, výdaje za bydlení 3 915 Kč a splátky [právnická osoba]. 8 184 Kč. Žádný z dokladů, potvrzující výdaje žalované, však soudu předložen nebyl a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by je žalovaná předkládala. Předchůdkyně žalobkyně neprověřila tvrzení žalované o tom, že náklady na bydlení a inkaso činí 8 184 Kč, a ani se nepozastavila nad nulovou výší nákladů na dopravu, kurzy, záliby apod. Předchůdkyně žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o výdajích žalované. Ze scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) předloženého žalobkyní vyplývá, že žalovaná byla shledána osobou s vyšší rizikovostí splácení úvěru (žalovaná dosáhla skóre 283 – byla tedy zařazena do kategorie I. – vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 93,75 % (celkem částku 67 320 Kč) splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9 Co 109/2020). Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 30 000 Kč, žalovaná vrátila celkem 12 788 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách, tedy 17 212 Kč (30 000 - 12 788) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že ta měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 19. 9. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (21. 9. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 26 390,78 Kč s příslušenstvím (viz výše).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.