7 C 221/2024

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 152 965,87 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba]. v likvidaci[IČO] IČO, , s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, a to dne [datum] na základě návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr v prav ideálních měsíčních splátkách. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 10,19 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník. Žalovaný neplnil své povinnosti platit měsíční splátky řádně a včas. Původní věřitel ([právnická osoba].) proto zaslal žalovanému poslední výzvu ze dne 4. 7. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezjednal nápravu, původní věřitel prohlášením nesplacené části úvěru nesplacenou část úvěru zesplatnil ke dni 5. 8. 2022. Žalobkyně po žalovaném požaduje kromě nesplacené jistiny úvěru v částce 115 498,02 Kč i nesplacený smluvní úrok ve výši 17 017,55 Kč, vyúčtovaný úrok z prodlení 485,79 Kč, dále nevyúčtovaný úrok z prodlení ve výši 17 134,85 Kč a dále poplatky ve výši 4 100 Kč. Původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to nahlédnutím do NRKI, BRKI, registru vedených v SOLUS, insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do centrální evidence exekucí, a dále ověřením pravidelných příjmů žalovaného. Měsíční příjmovou stránku žalovaného činila částka [hodnota]. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 7. 12. 2023.Dne 2. 10. 2024 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že měsíční příjmová stránka žalovaného činila částku ve výši [hodnota]. Byla rovněž posouzena kredibilita žalovaného nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle sdělení informací od žalovaného a statistických údajů databáze [právnická osoba] původní věřitel dospěl k závěru, že průměrné měsíční výdaje činí celkem [hodnota] ([hodnota] závazky a [hodnota] ostatní výdaje, tj. Strava, bydlení, ošacení, hygiena, apod.). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla konsolidací již existující úvěrové smlouvy a došlo ke snížení měsíčního úvěrového zatížení žalovaného. Příchozí úhrady na úvěr činí celkem 137 490 Kč.Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí do datové schránky prostřednictvím veřejné datové sítě), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soudu uvedla, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného považuje za dostatečné a v souladu se zákonem, odbornou literaturou a ustálenou praxí soudů. K ověření příjmové stránky žalovaného si vyžádala doklad od zaměstnavatele, který deklaroval jeho pravidelný příjme a výdajovou stránku žalovaného ověřila z dostupných veřejných a spolehlivých informací publikovaných Českým statistickým úřadem. Výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru byly dovozeny na základě sdělení žalovaného a ověřením dat ze statistických údajů. Dle databáze Českého statistického úřadu v rozhodné době (rok 2019) jsou spotřební výdaje domácnosti - průměrné měsíční výdaje [hodnota]. Žalovaný tvrdil, že disponuje bytem v osobním vlastnictví, měsíční výdaje proto byly sníženy na částku [hodnota]. Žalovaný dále uvedl, že splátky jiných závazků činí před poskytnutím úvěru částku [hodnota], jež byly částečně konsolidovány. Při odečtení příjmů a výdajů vyšla potenciální volná cash-flow žalovaného na částku [hodnota]. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.Z návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný požádal předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., o úvěr v částce 200 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 10,19 % ročně, počet měsíčních splátek činil 60, přičemž výše měsíční splátky byla stanovena na částku 4 583 Kč. Doba trvání úvěru byla dohodnuta do 16. 9. 2024. Celková částka k zaplacení byla stanovena na 255 768 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v bytě v osobním vlastnictví, je zaměstnán jako dělník/řemeslník/pracovník výroby/údržbář/mechanik/technik u společnosti [právnická osoba], a to na dobu neurčitou. Měsíční příjem činí [hodnota]. Mezi výdaji je v žádosti uvedeno, že celkové splátky (včetně splátek leasingu) činí [hodnota], výše limitu kontokorentních úvěrů činí [hodnota]. Dále žalobkyně doložila Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] ze dne 15. 11. 2018, Standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsané žalovaným, a dále Sazebník poplatků platný od 1. 4. 2019. Z akceptace návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum] vyplývá, že banka akceptovala návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru a zároveň žalovanému potvrdila uzavření smlouvy za podmínek v návrhu uvedených. Z oznámení o převedení na vymáhání problematických pohledávek vyplývá, že společnost [právnická osoba]. dne 4. 7. 2022 vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Dále žalobkyně doložila doklad o zaslání písemnosti na adresu žalovaného, a to ze dne 30. 8. 2023 (písemnost se vrátila zpět žalobkyni s poznámkou, že žalovaný je na uvedené adrese neznámý). Z prohlášení nesplacené části úvěru za splatný ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že společnost [právnická osoba] zaslala žalovanému prohlášení celé nesplacené části úvěru včetně příslušenství za splatný ke dni 5. 8. 2022. Žalobkyně rovněž doložila dvě dodejky potvrzující zaslání písemnosti ze strany [právnická osoba] na adresované žalovanému, a to ze dne 21. 7. 2022 a 7. 9. 2022. Z výpisu z účtu [právnická osoba]. vedeného na jméno žalovaného vyplývá, že dne 4. 10. 2019 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč. K datu 30. 6. 2022 činil konečný zůstatek zápornou hodnotu - 119 582,60 Kč. Ze smlouvy o úvěru (Expres půjčka) ze dne 19. 9. 2019 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. vyplývá, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, které se zavázal splácet po 748,86 Kč měsíčně. Ze smlouvy o úvěru ([název]) ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. vyplývá, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, které se zavázal splácet po 602,57 Kč měsíčně. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Konsolidace půjček) ze dne 22. 7. 2019 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. vyplývá, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 122 000 Kč, které se zavázal splácet po 4 837,36 Kč měsíčně.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů má soud za prokázané následující skutečnosti: Právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]. v likvidaci) převedl dne 4. 10. 2019 na úvěrový účet žalovaného částku 200 000 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 200 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 137 490 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral předchůdce žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet předchůdce žalobkyně prověřil na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalovaného ve výši [hodnota] uvedené v návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývají z potvrzení o výši příjmu zaměstnavatele (ze dne [datum]). Pokud jde výdaje a závazky žalovaného dle návrhu smlouvy činily celkové splátky [hodnota], výše limitů kontokorentních úvěrů dosahovala částky [hodnota]. Žádný z dokladů, (kromě tří dalších úvěrových smluv, které dokládaly splátky jiných závazků žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru) potvrzující výdaje žalovaného, však soudu předložen nebyl a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by je žalovaný předkládal. Předchůdce žalobkyně nezkoumal výši výdajů vynaložených žalovaným na bydlení. Předchůdce žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 10,19 % (celkem částku 255 768 Kč) splatit, kdy ohledně výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany předchůdce žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9 Co 109/2020). Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně uhradil žalovanému 200 000 Kč, žalovaný vrátil celkem 137 490 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách, tedy 62 510 Kč (200 000 - 137 490) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která mu byla doručena dne 19. 9. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (21. 9. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 90 455,87 Kč s příslušenstvím (viz výše).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.