Výrok
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 94 885, 21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 9. 10. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 124 485,86 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 684,49 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 370,81 Kč, úrokem ve výši 12,5 % ročně z částky 212 911,07 Kč od 29. 3. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 212 911,07 Kč od 29. 3. 2024 do 8. 10. 2024, a dále zákonným úrokem z prodlení z částky 118 025,86 Kč od 9. 10. 2024 do zaplacení, se zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou doručenou soudu dne 31. 5. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 219 371,07 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela dne 17. 9. 2020 s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr čerpat a splatit jistinu úvěru spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Zápůjční úroková sazba činila 12,50 % ročně, přičemž výše měsíční splátky byla stanovena na 4 990 Kč. Od 20. 10. 2020 byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny úvěru shora uvedenou anuitní splátkou vždy ke každému 20. dni kalendářního měsíce. Výše poslední splátky jistiny měla odpovídat částce nesplacené jistiny úvěru a nesplacených úroků. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek a tímto se dopustil porušení smlouvy, neboť nesplnil svou povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas. V souladu s ustanovením Všeobecných obchodních podmínek tak došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 24. 1. 2024 dopis, kde žalovaného informovala, že v důsledku prodlení s úhradou splatných závazků žalované požaduje okamžité splacení všech svých úvěrových pohledávek. Žalobkyně ve výzvě stanovila lhůtu k zaplacení celé úvěrové pohledávky do 13. 3. 2024. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil. Celková výše žalované pohledávky odpovídá částce 219 371,07 Kč, tato částka sestává z nesplacené části jistiny úvěru ve výši 212 911,07 Kč, a dále úvěrových poplatků ve výši 6 460 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, kdy žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.V podání ze dne 7. 10. 2024 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr., a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních registrů, nebankovních registrů a ostatních registrů a databází. Dále z příjmů a výdajů žalovaného, demografických a statistických informací. Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 8. 9. 2020 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného [právnická osoba]. uvedl průměrnou výši čistého měsíčních příjmu z pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou za období posledních 12 měsíců ve výši 18 724 Kč. Žalobkyně po posouzení příjmu žalovaného provedla též vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného. Žalobkyně přitom posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontovala je též s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životním minimem) a z částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalobkyně výdaje na bydlení žalovaného porovnala s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech, a to dle typu bydlení. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a bezdětný, tudíž bez vyživovacích povinností. Dále žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu. Podpisem žádosti žalovaný potvrdil, že údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně vycházela z výdajů sdělených žalovaným v celkové částce 9 860 Kč, přičemž náklady na pojištění činily 1 000 Kč, výdaje na bydlení činily 5 000 Kč, částky představující životní minimum činily 3 860 Kč, výdaje žalovaného na závazky u jiných provozovatelů úvěrů byly nulové stejně jako výdaje žalovaného na závazky u žalobkyně. Žalobkyně na základě procesu posouzení úvěruschopnosti dospěla k jednoznačnému závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Žalovanýma byla poskytnuta částka 300 000 Kč, kdy žalovaný uhradil částku 205 114,79 Kč.V doplnění podání ze dne 6. 11. 2024 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že žalobkyně posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontovala je s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (životní minimum) a s částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalobkyně vycházela v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného z výdajů žalovaného v celkové výši 9 860 Kč (statní výdaje a náklady na pojištění ve výši 1 000 Kč, výdaje bia bydlení ve výši 5 000 Kč, částka představující životní minimum ve výši 3 860 Kč). Po prověření příjmů a výdajů žalovaného provedla žalobkyně skóringovým modelem zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat a behaviorálních dat. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaný na poskytnutý úvěr zpočátku hradil splátky řádně a včas, tedy uhradil částku téměř za 39 měsíčních splátek. Žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k jednoznačnému závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.Žalovaný se ve věci nevyjádřil.K jednání soudu nařízenému na den 23. 10. 2024 se žalovaný, ač řádně a včas předvolán, bez předchozí omluvy nedostavil ani nepožádala o odročení jednání. Soud proto za užití § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.Provedeným dokazování byly soudem zjištěny následující skutečnosti:Ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne 17. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 300 000 Kč (lhůta čerpání končí dne 19. 9. 2020), přičemž úvěr měl být čerpán jednorázově na běžný účet. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr formou 96 pravidelných měsíčních splátek, splatnost úvěru byla stanovena na20. 8. 2028, zápůjční úroková sazba činila 12,50 % ročně a výše anuitní splátky činila 4 990 Kč. Celková splatná částka činila 474 713,59 Kč, úvěr měl být čerpán jednorázově na běžný účet. Smlouva je opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila Standardní informace o spotřebitelském úvěru, jež jsou opatřeny podpisem žalovaného, Oznámení o úrokových sazbách v českých korunách, Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Výňatek ze Sazebníku.Z žádosti o poskytnutí osobního úvěru ze dne 10. 9. 2020 vyplývá, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 300 000 Kč s tím, že jsou zde zaznamenány osobní údaje žalovaného, a to mimo jiné jméno, příjmení, rodné číslo, adresa trvalého pobytu, číslo občanského průkazu, číslo mobilního telefonu. Dále je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu má středoškolské vzdělání. Dále jsou zde uvedeny příjmy žalovaného ze závislé činnosti ve výši 18 724 Kč, (zaměstnavatel [právnická osoba], náklady spojené s bydlením činí 5 000 Kč, pojištění žadatele 0 Kč, spoření žadatele 0 Kč, ostatní výdaje včetně výživného 0 Kč, celkové ostatní výdaje 1 000 Kč.Z Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí Osobního úvěru bylo zjištěno, že banka disponovala osobními údaji žalovaného s tím, že na základě interního vyhodnocení schválila žádost žalovaného.Z prohlášení o zdravotním stavu ze dne 17. 9. 2020 vyplývá, že žalovaný podepsal čestné prohlášení o zdravotním stavu, a dále souhlasy, prohlášení a zmocnění.Z Historického výpisu čísla úvěru [hodnota] ze dne 28. 3. 2024 vyplývá, že žalovaný dne 17. 9. 2020 čerpal úvěr ve výši 300 000 Kč.Z Výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 24. 1. 2024 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 13. 3. 2024.Z Předžalobní upomínky ze dne[Anonymizováno] 15. 4. 2024 a poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal před podáním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.Z periodického výpisu [právnická osoba]. (č.ú.: [č. účtu]) vedeného na žalovaného za období od 17. 9. do 12. 10. 2020 vyplývá, že počáteční zůstatek jistiny činil 0 Kč, konečný zůstatek jistiny činil 300 000 Kč (dne 17. 9. 2020 došlo k čerpání úvěru ve výši 300 000 Kč).Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 8. 9. 2020 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného společnost [právnická osoba]. potvrdil, že výše průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 18 724 Kč.Z periodického výpisu [právnická osoba]. (č.ú. [č. účtu]) vedeného na žalovaného vyplývá, že za období 13. 3. až 12. 4. 2020 činil konečný zůstatek na účtu 437,31 Kč. Ke dni 12. 5. 2020 činil konečný zůstatek 38,81 Kč. Dále k datu 12. 6. 2020 vykazoval konečný zůstatek zápornou hodnotu, a to - 17,89 Kč. K datu 10. 7. 2020 činil konečný zůstatek 0,84 Kč, k datu 12. 8. 2020 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 16 729,54 Kč, a k datu 11. 9. 2020 činil konečný zůstatek 15 984,04 Kč.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel dne 17. 9. 2020 s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal celkem 300 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 12,50 % ročně v pravidelných 96 měsíčních splátkách v částce 4 990 Kč. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný, což žalovanému písemně oznámila dopisem ze dne 24. 1. 2024. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky. Žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 205 114,79 Kč.Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 300 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil celkem 205 114,79 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, žádost o spotřebitelský úvěr, návrh na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je však zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z informací poskytnutých žalovaným, že jeho příjem činí 18 724 Kč - (k této položce žalobkyně doložila potvrzení o výši pracovního příjmu ze strany zaměstnavatele žalovaného), je svobodný, bydlí v nájmu, náklady spojené s bydlením činí 5 000 Kč, ostatní výdaje žalovaného činí 1 000 Kč. Žalobkyně rovněž doložila periodické výpisy z účtu žalovaného za období dube až září 2020, z nichž je patrné, že konečné zůstatky na účtu žalovaného za jednotlivé měsíce byly značně nestabilní (zůstatek na účtu ke dni 12. 6. 2020 vykazoval dokonce zápornou hodnotu - 17,89 Kč). Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala výdaji žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 300 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 205 114,79 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 94 885,21 Kč (tj. 300 000 – 205 114,79 = 94 885,21 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 7. 10. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (9. 10. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.