7 C 36/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 338 540,21 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) Smlouvu o úvěru, v níž se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 420 000 Kč. Úvěr byl vedený na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 10,90 % a dalšími poplatky. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku byl žalovaný dle smlouvy povinen platit z nesplacených částek také úrok z prodlení v zákonné výši a náklady spojené se správou úvěru v prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, využila předchůdkyně žalobkyně svého práva a úvěr s účinností ke dni 3. 8. 2024 zesplatnila. O zesplatnění byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 3. 8. 2024. Dlužná částka nebyla ze strany žalovaného uhrazena. Pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024, s účinností ke dni 1. 10. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému dne 7. 10. 2024 oznámeno a rovněž byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Ani přes zaslání předžalobní upomínky žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval a ničeho neuhradil.V podání došlém soudu dne 30. 4. 2025 žalobkyně uvedla, že se žalovaný zavázal splácet poskytnutý úvěr a úroky z úvěru v pravidelných 108měsíčních splátkách ve výši 6 195 Kč vždy k 20. dni měsíce s tím, že první splátka bude zaplacena dne 21. 10. 2019. Dále žalobkyně uvedla, že ze strany žalovaného byla celkem splacena částka ve výši 301 065 Kč. Žalobkyně má za to, že předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Po vyhodnocení získaných informací dospěla předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná.Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán bez omluvy nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 420 000 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal předmětný účet splatit nejpozději do 20. 9. 2028. Výše měsíční splátky činila 6 195 Kč, úroková sazba 10,9 % ročně, RPSN 11,64 %. Ze strany žalobkyně byly rovněž doloženy Všeobecné obchodní podmínky – soukromá klientela, ceník pro bankovní obchody účinný od 20. 1. 2019 a ceník pro soukromou klientelu účinný od 22. 7. 2019.Z přiloženého interního výpisu úvěru žalovaného („podklady pre súdne konanie“) bylo soudem zjištěno, že žalobkyně evidovala jednotlivé platby od data 1. 9. 2019 do 1. 10. 2024.Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 1. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem 20 900 Kč. Předchůdkyně žalobkyně prověřila insolvenční rejstřík, informace z CBCB a historii v interní evidenci klientů. Žalovaný dále uvedl, že jeho výdaje jsou nulové, předchůdkyně žalobkyně tedy stanovila životní výdaje dle ekonomického modelu na 6 254 Kč. Zároveň byla ze strany předchůdkyně žalobkyně stanovena hranice poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu ve výši 44,56 % po poskytnutí úvěru. Žalovaný v žádosti vyplnil, že nemá žádné splátky, nicméně předchůdkyně žalobkyně dotazem do [název] zjistila, že žalovaný v době úvěrové žádosti splácel kontokorentní úvěr u předchůdkyně žalobkyně s limitem 20 000 Kč a s orientační splátkou 1 667 Kč, kreditní kartu splátkovou u předchůdkyně žalobkyně s limitem 29 000 Kč a s orientační splátkou 1 450 Kč a úvěr pro fyzické osoby mimo předchůdkyni žalobkyně se splátkou 6 234 Kč. Splátka nového úvěru činila 6 195 Kč, nové splátkové zatížení tedy činilo 9 312 Kč. Dle výpočtu předchůdkyně žalobkyně po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů zbylo žalovanému 11 588 Kč k pokrytí životních nákladů žalovaného.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 vč. přílohy č. 1 – seznam pohledávek postoupených k 1. 10. 2024, přílohy č. 7 – potvrzení o zaplacení kupní ceny a dohody o úplatě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] byla postoupena na žalobkyni.Z informace o zpracování osobních údajů ze dne 7. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o důvodu a způsobu zpracování osobních údajů.Z podacího lístku ze dne 7. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 7. 10. 2024 zásilku.Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 2. 7. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 20 685 Kč.Z dopisu (splaťte okamžitě celý dluh) ze dne 3. 8. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně zesplatnila zbývající část úvěru, a to ke dni 3. 8. 2024.Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 26. 11. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.Z podacího lístku ze dne 26. 11. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 26. 11. 2024 zásilku.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 2. 2019 do 28. 2. 2019 bylo zjištěno, že dne 13. 2. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 8 500 Kč od společnosti [právnická osoba]. a dne 28. 2. 2019 částka ve výši 3 010 Kč od společnosti [právnická osoba] Počáteční zůstatek na účtu činil – 20 015,68 Kč a konečný zůstatek činil – 16 099,48 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019 bylo zjištěno, že dne 14. 3. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 18 494 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 16 099,48 Kč a konečný zůstatek činil – 20 394,40 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019 bylo zjištěno, že dne 12. 4. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 19 129 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 20 394,40 Kč a konečný zůstatek činil – 20 444,96 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 5. 2019 do 31. 5. 2019 bylo zjištěno, že dne 14. 5. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 19 824 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 20 444,96 Kč a konečný zůstatek činil – 18 065,54 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2019 bylo zjištěno, že dne 13. 6. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 19 927 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 18 065,54 Kč a konečný zůstatek činil – 11 925,58 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 7. 2019 do 31. 7. 2019 bylo zjištěno, že dne 11. 7. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 19 562 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 11 925,58 Kč a konečný zůstatek činil – 14 882,29 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2019 bylo zjištěno, že dne 14. 8. 2019 byla na účet připsána částka ve výši 20 931 Kč od společnosti [právnická osoba]. Počáteční zůstatek na účtu činil – 14 882,29 Kč a konečný zůstatek činil – 17 156,19 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu za období od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 bylo zjištěno, že dne 1. 9. 2019 došlo ze strany žalovaného k čerpání úvěru, a to v celkové výši 420 000 Kč. Z výpisu je dále patrné, že ze strany žalovaného bylo za toto období celkem splaceno 18 585 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 bylo zjištěno, že ze strany žalovaného bylo za toto období celkem splaceno 24 780 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 bylo zjištěno, že ze strany žalovaného bylo za toto období celkem splaceno 76 440 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 bylo zjištěno, že ze strany žalovaného bylo toto období celkem splaceno 76 740 Kč.Z výpisu z úvěrového účtu za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 bylo zjištěno, že ze strany žalovaného bylo toto období celkem splaceno 83 835 Kč.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 1. 9. 2019 na bankovní účet žalovaného částku v celkové výši 420 000 Kč. Žalovaný vrátil předchůdkyni žalobkyně částku v celkové výši 301 065 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě závazku s výstrahou jeho soudního vymáhání.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Z provedeného řízení vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 420 000 Kč, soud však shledal tuto smlouvu absolutně neplatnou.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala předchůdkyně žalobkyně (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zcela pominula výdajovou položku. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného pak jednoznačně vyplývá, že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet, když počáteční i konečné zůstatky na účtu byly za měsíce únor 2019 až srpen 2019 vždy mínusové, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Jelikož předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému celkem 420 000 Kč a žalovaný předchůdkyni žalobkyně vrátil celkem 301 935 Kč, je třeba na rozdíl v těchto částkách tedy ve výši 118 935 Kč (tj. 420 000 – 301 065) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 24. 4. 2025. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (28. 4. 2025) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 219 605,21Kč s příslušenstvím (viz výše).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.