Výrok
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 66 979,63 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 24 893,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 138,42 Kč, úroku ve výši 8 231,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 79 281,32 Kč za dobu od 28. 1. 2025 až do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 78 381,32 Kč za dobu od 28. 1. 2025 až do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 419 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 91 873,13 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 4. 11. 2023, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČO: [IČO]. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnut žalovanému bezúčelový úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 80 000 Kč. Žalovaný takto celkem čerpal 84 427,63 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, právní předchůdce žalobce tento v souladu se smlouvou zesplatnil ke dni 28. 7. 2024. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 27. 1. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o trestný čin úvěrového podvodu. Právní předchůdce žalobce vzal v potaz sociální a demografická data, informace z databází a registrů a bonitu klienta též ověřil na základě dokladů jím předložených. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, především vyzdvihl informace získané z výplatních pásek žalovaného a jeho bankovního účtu.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, ač řádně a včas předvolán (na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši s odkazem na dosavadní tvrzení a důkazy.
4. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 4. 11. 2023 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 80 000 Kč s možností opakovaného čerpání, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 42 % ročně. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalovaného s fotografií žalovaného, kde občanský průkaz drží v ruce. Z výplatních pásek žalovaného vyplynulo, že jeho mzda činila v červenci 2023 částku 24 770 Kč, v srpnu 2023 pak 25 059 Kč a září 2023 částku 26 803 Kč. Z historie úvěru vyplynulo, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil 17 448 Kč, čerpal 84 427,63 Kč. K čerpání žalobce též doložil potvrzení o provedených platbách na účet žalovaného. Z oznámení ze dne 27. 1. 2025 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informoval o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno. Z upomínky ze dne 23. 6. 2024 vyplynulo, že tuto adresoval právní předchůdce žalobce žalovanému s výstrahou zesplatnění dluhu a jeho soudního vymáhání. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 16. 4. 2025 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2025 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.
5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 84 427,63 Kč a uhradil 17 448 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet, když si opatřil jeho výplatní pásky. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
7. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 84 427,63 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 17 448 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o SP), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
8. Žalobce sice deklaroval, že jeho právní předchůdce provedl šetření bankovního účtu žalovaného, ale tuto skutečnost nijak neprokázal, výpisy z bankovního účtu žalovaného nedoložil. Jediným důkazem svědčícím o poměrech žalovaného jsou tak výplatní pásky za období pouhých tří měsíců, z nichž vyplynul spíše nižší příjem žalovaného kolem 25 000 Kč. Dle historie úvěru činily splátky zhruba 4 500 Kč měsíčně, tedy zhruba pětinu příjmu žalovaného. S ohledem na zbývající výši příjmu pak rozhodně nelze bez dalšího shledat, že žalovaný musel být úvěruschopný, když nejsou známy další výdaje žalovaného ani jeho další poměry. Např. běžné výdaje na nájemní bydlení se pohybují kolem 10 až 15 000 Kč měsíčně a pokud žalovaný žil sám, tak v kombinaci s běžnými náklady na živobytí se již může jednat o potenciálně velmi rizikovou situaci. Za daného důkazního stavu tak nebylo možno shledat, že by se právní předchůdce žalobce dostatečně úvěruschopností žalovaného zabýval a soudu tedy nezbylo, než předmětnou úvěrovou smlouvu kvalifikovat jako neplatnou.
9. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný v daném případě povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 84 427,63 Kč poníženou o již provedené platby ve výši 17 448 Kč na výsledných 66 979,63 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).
10. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 3 172 Kč a náklady na právní zastoupení. Dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „tarif“) náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 4 780 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž byly účelně vykonány čtyři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby a účast u jednání soudu). Dle § 13 odst. 4 tarifu advokátu dále náleží paušální náhrada nákladů ve výši 450 Kč za každý úkon právní služby. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 4 394 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 28 486 Kč (3 172 + 4 x 4 780 + 4 x 450 + 4 394). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 66 979,63 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení celkem 51 895,30 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 118 874,98 Kč tak představuje úspěch žalobce 56 %, úspěch žalovaného 44 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 12 % svých nákladů, z částky 28 486 Kč tedy ve výši 3 419 Kč.