Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 138,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 24 138,37 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 24 138,37 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 458,40 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 589,97 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 3 386 Kč splatnou k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 21.5.2026, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 24 138,37 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že dne 8.3.2024 uzavřel žalovaný se žalobkyní smlouvu o úvěru č. [hodnota]. V souladu s uzavřenou smlouvou předala žalobkyně žalovanému kreditní kartu a poskytla žalovanému neúčelový úvěr na dobu neurčitou do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. Následně byl dne 29.5.2024 na základě Dodatku ke smlouvě o úvěru navýšen úvěrový limit na částku 21 000 Kč. Žalovaný prostřednictvím poskytnuté kreditní karty čerpal finanční prostředky. Žalovaný řádně neplnil povinnosti vyplývající ze smlouvy a nehradil splátky dle článku II. a V. smlouvy i přes opakované výzvy žalobkyně, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 25.1.2025. O této skutečnosti byl žalovaný informován dopisem ze dne 27.1.2025. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně posoudila jak stránku příjmovou, tak výdajovou, vycházela jednak z žádosti žalovaného o úvěr, z výpisů z jeho účtu, bankovních registrů apod. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení pohledávky ve výši 24 138,37 Kč, představující nesplacenou jistinu, dále částku 2 589,97 Kč, představující kapitalizovaný úrok do 27.3.20026 a částku 2 458,40 Kč. Právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní výzvu, žalovaný však na tuto výzvu nereagoval a ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byla výzva doručena na adresu pro doručování ve smyslu § 46 a § 46b písm. a) o. s. ř., a žalobkyně s jednáním bez účastníků souhlasila, rozhodoval soud pouze na základě listinných důkazů založených ve spise.
4. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění: Ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě soud zjistil, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru s úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč. Minimální výše měsíčních splátek činila 5 % z vyčerpané částky ke dni vystavení výpisu, vždy alespoň 500 Kč; nebylo – li ke dni vystavení výpisu vyčerpáno alespoň 500 Kč, pak celá vyčerpaná částka. Splatnost měsíčních splátek byla stanovena na 25. den v měsíci. Strany si dohodly úrok ve výši 19,90 % ročně s celkovou částkou, kterou je potřeba zaplatit 22 557,29 Kč s RPSN 26,09 %.
5. Z žádosti o změnu vyplynulo, že žalovaný požádal žalobkyni o navýšení úvěrového limitu do výše 21 000 Kč. Současně v žádosti uvedl své osobní údaje, sociodemografická data a informace o zaměstnavateli, tedy, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájemním bytě, je zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 17 400 Kč, s pravidelnými měsíčními výdaji bez splátek úvěrů ve výši 6 000 Kč a měsíčními splátkami úvěrů ve výši 2 000 Kč.
6. Z Dodatku ke smlouvě o úvěru k [název] kreditní kartě ze dne 29.5.2024 vyplynulo, že si smluvní strany sjednaly s účinností od data 29.5.2024 změnu výše úvěrového limitu na částku 21 000 Kč. Nová výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) činila 33,55 % p.a., nová výše měsíční splátky byla 2 030,69 Kč a nová celková částka, kterou bylo třeba zaplatit činila 24 371,64 Kč.
7. Z dopisu označeného jako 1. upomínka bylo zjištěno, že žalobkyně sdělovala žalovanému, že z důvodu nedostatku peněz na jeho účtu neproběhla v plné výši pravidelná splátka úvěru, a proto se žalovaný dostal k 4.8.2024 do prodlení s částkou 1 063,14 Kč.
8. Z dopisu označeného jako výzva k zaplacení dluhu bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovanému, že i přes předchozí výzvu je žalovaný v prodlení se splacením úvěru. Ke dni 11.8.2024 se jedná o částku 1 064,82 s tím, že tato výzva je zpoplatněna částkou 500 Kč, která bude naúčtována v příštím období.
9. Z dopisu ze dne 7.10.2024 označeného jako poslední výzva k zaplacení dluhu žalobkyně sdělila žalovanému, že i přes předchozí výzvy je žalovaný v prodlení se splacením úvěru. Ke dni 6.10.2024 se jedná o částku 3 258,15 Kč a 902,76 Kč činil nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu včetně úroků z prodlení. Současně byl žalovaný upozorněn, že v případě, kdy svůj dluh neprodleně nevyrovná, má žalobkyně právo prohlásit všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné. Dále mu bylo sděleno, že výzva je zpoplatněna částkou 500 Kč, kdy poplatek je již zahrnut do dlužné částky.
10. Z dopisu ze dne 27.1.2025 označeném jako oznámení o zesplatnění úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že prohlašuje k 25.1.2025 celou svou pohledávku z poskytnutého úvěru za splatnou a zároveň se žalovanému zamezuje další čerpání prostředků z úvěrového účtu. Současně jej žalobkyně vyzvala k zaplacení celého dluhu, který činí ke dni 26.1.2025 částku 24 608,55 Kč.
11. Z výzvy ze dne 1.4.2026 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky.
12. Z obchodních podmínek, všeobecných pojistných podmínek, zvláštních pojistných podmínek a sazebníku soud pro níže vyložený závěr žádná skutková zjištění nečinil.
13. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný načerpal na účet žalovaného č. [č. účtu] dne 24.7.2024 částku 200 000 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, z toho důvodu žalobkyně, po předchozích výzvách, dopisem ze dne[Anonymizováno] 14.4.2025 úvěr zesplatnila. Úvěr se tak stal splatný ke dni 15.4.2024. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k uhrazení dluhu.
14. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
19. V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
20. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Schopnost žalovaného úvěr splácet žalobkyně dle svých tvrzení prověřila na základě informací získaných žalobkyní z bankovního účtu žalovaného, kdy úvěr byl žalovanému poskytnut. Úvěr byl schválen, kdy příjem byl ve výši 17 400 Kč, výdaje pak byly stanoveny ve výši 8 000 Kč. Platební kapacita vypočítaná systémem činila 2 010,80 Kč a platební kapacita pro předpokládanou (minimální) splátku ( 5% z limitu) ve výši 1 000 Kč měsíčně tak byla dle názoru žalobkyně adekvátní k tomu, aby žalovaný mohl předmětný závazek řádně splácet. Žalovaný žádal, aby žalobkyně použila data z jeho běžného účtu týkající se jeho příjmů a výdajů k vyhodnocení úvěruschopnosti. Žalobkyně předložila soudu výpisy z účtu žalovaného. Žalobkyně tak po formální stránce učinila určitá zkoumání (šetření v uvedených registrech a zkoumání z výpisů z bankovního účtu žalovaného), která následně vyhodnotila. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích rozsudku.
22. V souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 386 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 966 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 138,37 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby, z částky 400 Kč za výzvu k plnění, z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé, a z částky 400 Kč za doplnění žaloby, včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 resp. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 000 Kč ve výši 420 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně.
23. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.