Výrok
I. Žaloba se zamítá co do částky 15 508,94 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 178,61 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 500 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 27 008,94 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 28. 2. 2025 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 500 Kč, žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 11 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 228,87 Kč, smluvního úroku ve výši 13 341,34 Kč, a další poplatků.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 28. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku úvěru vrátit spolu s úrokovým navýšením. Tato skutková zjištění soud učinil z výše citované smlouvy. Z bankovního výpisu má soud za prokázáno, že žalobkyně žalované celkem zaslala na účet částku 11 500 Kč.
4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nedošlo. Žalobkyně tedy neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.
5. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 11 500 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.
6. Jelikož byl úspěch a neúspěch účastníků v zásadě shodný, nepřiznal soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.