19 C 1/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně (dále též žalobce) se žalobou doručenou soudu dne 27.8.2025 ve spojení s jejím doplněním v podání zástupce žalobkyně ze dne 26.1.2026 domáhala na žalované zaplacení částky 21 006,09 Kč s příslušenstvím tvořeným úroky a úroky z prodlení z titulu nároku na úhradu pohledávek plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 29.3.2023 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [Anonymizováno]: [IČO]) a žalovanou, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 9 274 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 244 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 865 Kč (dále jen „poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 429 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 07.02.2024. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalované známo, že nejpozději tohoto dne je povinna zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 21.4.2023. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalované současně známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 02.06.2023. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byla žalovaná v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobce měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Ke dni 3.9.2023 činila dlužná jistina částku 8 892,56 Kč a dlužný poplatek částku 7 113,53 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 8 892,56 Kč dále úrokem ve výši 14,75 % ročně sjednaným na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to od 8.2.2024, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky dlužné částky, do zaplacení. Právní předchůdce žalobce měl v souladu s čl. [Anonymizováno].[Anonymizováno]. Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 1 930 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.4.2025 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 28.4.2025. Ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovanou částku 25 189,58 Kč. Její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí částky 25 189,58 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobce vůči žalované neuplatňuje. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky ve výši 21 006,09 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8 892,56 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 7 113,53 Kč; kapitalizovaných úroků ve výši 1 900 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 624,99 Kč, úroků ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 892,56 Kč od 29.4.2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 892,56 Kč od 29.4.2025 do zaplacení. Dále žaloby požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za prodlení žalované se splácením v období od 14.8.2024 do 21.6.2025 (tj. ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 16 006,09 Kč od 14.8.2024 do 21.6.2025).

2. Stanovisko žalované se soudu nepodařilo získat. K výzvě soudu účastníci projevili vůli, aby soud ve věci rozhodnul dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bez jednání. Na základě listin předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům.

3. Ze smlouvy č. [hodnota] ze dne 29.3.2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet v 45 týdenních splátkách po 429 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 07.02.2024.

4. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 1 930 Kč.

5. Ze zákaznické karty úvěrové karty ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že při poskytování úvěru Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí s rodiči, měsíční příjem činí 10 000 Kč, další příjem domácnosti činí 40 000 Kč, měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Příjem žalované (tehdy na mateřské/rodičovské dovolené) právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřila.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek, a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy za žalovanou. Oznámení bylo žalované zasláno dne 22.5.2025, jak soud zjistil z podacího lístku, přičemž oznámení obsahovalo i výzvu k úhradě dlužné částky.

7. Výzvou ze dne 29.7.2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 30.7.2025, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

8. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

9. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci:

10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázal jej splácet v 45 týdenních splátkách po 429 Kč, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované shora uvedeným způsobem. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovanou. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalovanou k vrácení dlužné částky a následně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 1 930 Kč11. Po právní stránce posoudil soud věc takto:12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "z. s. ú"). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C - 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí s rodiči, měsíční příjem činí 10 000 Kč, další příjem domácnosti činí 40 000 Kč, měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně žádnými doklady neověřila.17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 - 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.18. I kdyby právní předchůdce žalobkyně ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu, nesplnila by svou povinnost pokud zcela rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovaným ve společné domácnosti žije a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně také naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje [částka] jsou v situaci, kdy žadatelka o úvěr vyživovala jednu další osobu dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.19. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.20. Proto soud uložil žalované k zaplacení pouze částku 8 070 Kč představující nezaplacenou jistinu (tj. 10 000 Kč mínus zaplacených 1 930 Kč) a pokud jde o zbývající část žaloby, tu byl nucen zamítnout.21. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud žalovanou nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jejích majetkových poměrů, proto soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že v situaci, kdy procesně více úspěšné žalované za řízení žádné náklady nevznikly, soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř..