Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 907 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 16 302 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení ve výši 1 196,50 Kč, kapitalizovaném úroku ve výši 607,73 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 592,79 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 138,68 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 24 209 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatky a úroky v celkové výši 10 302 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 593 Kč, nejpozději do 14. 5. 2024. Žalovaná uhradila poslední splátku dne 25. 8. 2023 ve výši 200 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 10 138,68 Kč, úroku v částce 454,11 Kč, poplatku za poskytnutí a uzavření smlouvy v částce 4 620 Kč, poplatku za administrativní činnost v částce 1 299,07 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 1 697,14 Kč, smluvních pokut v částce 6 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 15. 5. 2024 do 1. 9. 2024 v částce 607,73 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 1. 9. 2024 v částce 1 196,50 Kč.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 3. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 12 000 Kč a žalovaná se zavázala je vrátit spolu s úrokem v částce 609 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 5 880 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru v částce 1 653 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 160 Kč, celkem tedy se žalovaná zavázala vrátit částku 22 302 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč.
4. Z přehledu splácení soud zjistil, že žalovaná celkem uhradila částku 4 093 Kč.
5. Z žádosti o úvěr ze dne 14. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je v invalidním důchodu, příjem uvedla ve výši 10 255 Kč jakožto důchodu, a v částce 4 274 Kč jakožto ostatní státní příspěvky. Výdaje uvedla v částce 1 500 Kč za bydlení, v částce 7 960 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady a částku 2 500 Kč jakožto splátky stávajících půjček. Žalovaná rovněž uvedla, že má 1 vyživovací povinnost, je rozvedená a bydlí u kamaráda, nemá osobní bankovní účet a v seznamu dluhů neuvedla ničeho.
6. Z čestného prohlášení bylo zjištěno, že žalovaná od 1. 12. 2021 bydlí u kamaráda [jméno FO].
7. Z potvrzení o platbách na účtu č. [č. účtu] bylo zjištěno, že žalovaná v měsíci lednu 2023 pobírala příspěvek na bydlení a příspěvek na dítě v částce 1 682 Kč, totéž v únoru 2023 v částce 5 570 Kč, v březnu v částce 5 570 Kč. Dále od ledna 2023 pobírala invalidní důchod 1. stupně ve výši 10 255 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z přílohy seznamu postoupených pohledávek ze dne 3. 10. 2024 byla pohledávka za žalovanou s účinností k 8. 10. 2024 postoupena na žalobkyni.
9. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky 26 969,23 Kč, nejpozději do 8. 2. 2025, pod pohrůžkou podání žaloby.
10. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.
11. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.
12. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě převzala žalovaná peněžní prostředky v částce 12 000 Kč, které se zavázala vrátit spolu s úrokem v částce 609 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 5 880 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru v částce 1 653 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 160 Kč, celkem tedy se zavázala vrátit částku 22 302 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Žalovaná vrátila celkem částku 4 093 Kč. Před poskytnutím peněžních prostředků byly ověřeny příjmy žalované ve výši 15 825 Kč měsíčně. Výdaje tvrzené žalovanou ověřeny nebyly. V rámci předžalobní výzvy byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 26 969,23 Kč nejpozději do 8. 2. 2025.
13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.
14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná.
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.
17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.
18. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žalovanou uvedených skutečností ohledně příjmů a výdajů, přičemž příjem ověřila z předložených potvrzení o platbách – invalidní důchod a státní sociální dávky, žalobkyně ale naprosto rezignovala na ověření údajů ohledně výdajů žalované. V žalobních tvrzeních žalobkyně uvedla, že tvrzení žalované ohledně úvěruschopnosti ověřila z výpisů z účtu, stejně jako příjmy. Vzhledem k tomu, že předložené listiny nejsou výpisy z účtu, ale pouze potvrzení o platbách, tedy vypovídají pouze o příjmech, nelze z nich k výdajům zjistit ničeho. V žádosti o úvěr není k výdajům žalované žádná listina uvedena.
19. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
20. Jelikož v tomto případě právní předchůdkyně vycházela při zjištění výdajů žalované pouze z údajů uvedených žalovanou, které nikterak neověřila, nadto za situace, kdy žalovaná uvedla splátky půjček ve výši 2 500 Kč měsíčně, avšak žádné úvěry v přehledu neuvedla, a rovněž uvedla, že má jednu vyživovací povinnost. Výše nákladů na bydlení nebyla rovněž ověřena, když předložené čestné prohlášení o výši nákladů na bydlení nevypovídá ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Toto je podtrhnuto zvláště za situace, kdy žalovaná uváděla náklady na bydlení včetně energií měsíčně pouze ve výši 1 500 Kč, která je s ohledem na obecnou lidskou zkušenost s měsíčními náklady na bydlení nepřiměřeně nízká, ačkoli bydlí u kamaráda. Za této situace tedy bylo na místě, aby žalobkyně blíže zkoumala výši výdajů žalované a nespokojila se pouze s jejími sděleními, přičemž v rámci čestného prohlášení nezjišťovala, kolik žalovaná za bydlení hradí.
21. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
22. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství ani sjednanou pokutu. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.
23. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh, žádné skutkové zjištění, tedy stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.
24. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutou peněžní částkou (12 000 Kč) a zaplacenými částkami (4 093 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu.
25. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.