Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 900 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 9 236 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaným v částce 1 275,48 Kč, úroku kapitalizovaným v částce 3 795,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 219,17 Kč od 7. 12. 2019 do 12. 12. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 319,17 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaným v částce 841,56 Kč, úroku kapitalizovaným v částce 2 210,50 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 4 219,17 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 19 136 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], IČ [IČO] (dále rovněž „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byly uzavřeny celkem dvě smlouvy o půjčce, č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 a č. [hodnota] ze dne 5. 11. 2016. Na základě smlouvy č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 20,98 % ročně vrátit v 43 týdenních splátkách po 188 Kč, počínaje 30. 8. 2016, nejpozději do 20. 6. 2017. Na základě smlouvy č. [hodnota] ze dne 5. 11. 2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 23,72 % ročně vrátit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč, počínaje 12. 11. 2016, nejpozději do 16. 12. 2017. Žalovaná půjčky řádně nesplácela, kdy na půjčku č. [hodnota] uhradila celkem částku 2 800 Kč a na půjčku č. [hodnota] uhradila celkem částku 300 Kč. Pohledávky z uvedených smluv byly následně postoupeny na žalobkyni, a to smlouvou ze dne 6. 12. 2019.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Ze smlouvy č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatky v celkové výši 2 955 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 7 955 Kč (vyjma pojištění, které není součástí žalobního nároku), a to v 43 týdenních splátkách po 288 Kč. Úroková sazba byla sjednaná jako pevná ve výši 20,98 % ročně, RPSN činí 91,66 %.
4. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 bylo zjištěno, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z toho, že žalovaná je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu s partnerem a dětmi. Příjmy žalované tvoří sociální dávky v částce 13 800 Kč měsíčně a přídavky na děti v částce 1 000 Kč měsíčně, celkem 14 800 Kč měsíčně. Příjmy jsou podloženy platebními výměry. Výdaje žalované tvoří nájemné ½ v částce 4 400 Kč měsíčně a ostatní výdaje domácnosti v částce 7 000 Kč měsíčně, celkem tedy 11 400 Kč. Výdaje byly ověřeny z nájemní smlouvy a SIPO. Zároveň je zde uvedeno, že proti žalované jsou vedeny již celkem 3 exekuce. Žalovaná uhradila celkem částku 2 800 Kč.
5. Ze smlouvy č. [hodnota] ze dne 5. 11. 2016 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatky v celkové výši 5 920 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 13 920 Kč (vyjma pojištění, které není součástí žalobního nároku), a to v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Úroková sazba byla sjednaná jako pevná ve výši 23,72 % ročně, RPSN činí 75,72 %.
6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. [hodnota] ze dne 4. 11. 2016 bylo zjištěno, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z toho, že žalovaná je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu s partnerem a dětmi. Zároveň bylo zjištěno, že žalovaná již má u právní předchůdkyně úvěr v celkové částce 5 484 s měsíční splátkou 846 Kč a další půjčku v částce 5 000 Kč s měsíční splátkou 800 Kč. Příjmy žalované tvoří sociální dávky v částce 18 023 Kč měsíčně a přídavky na děti v částce 1 000 Kč měsíčně, celkem 19 023 Kč měsíčně. Příjmy jsou podloženy platebními výměry. Výdaje žalované tvoří nájemné ½ v částce 5 350 Kč měsíčně a ostatní výdaje domácnosti v částce 7 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů v částce 1 646 Kč měsíčně a ostatní náklady v částce 200 Kč měsíčně, celkem tedy 14 196 Kč. Výdaje byly ověřeny z nájemní smlouvy a výpisu z účtu. Zároveň je zde uvedeno, že proti žalované jsou vedeny již celkem 3 exekuce. Žalovaná uhradila celkem částku 300 Kč.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, z potvrzení o úhradě z téhož dne a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byly postoupeny žalobkyni.
8. Písemnou předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 12. 12. 2020 (písemná výzva, včetně podacího lístku).
9. Z jiných než shora uvedených důkazů nezjistil soud pro věc nic podstatného.
10. Na základě zjištění učiněných z účastníky předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny celkem dvě smlouvy. Na základě smlouvy č. [hodnota] ze dne 23. 8. 2016 žalovaná přijala částku 5 000 Kč a zavázala se vrátit celkem 7 955 Kč včetně poplatků, ve 43 týdenních splátkách po 288 Kč. Úroková sazba činila 20,98 % ročně, RPSN 91,66 %. Při posuzování úvěruschopnosti žalované k této smlouvě bylo právní předchůdkyní žalobkyně zjištěno, že její měsíční příjmy činily 14 800 Kč, výdaje 11 400 Kč. Žalovaná měla dvě vyživovací povinnosti, bydlela v nájmu a byly proti ní vedeny tři exekuce. Na základě smlouvy č. [hodnota] ze dne 5. 11. 2016 žalovaná přijala částku 8 000 Kč a zavázala se vrátit celkem 13 920 Kč včetně poplatků, v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Úroková sazba činila 23,72 % ročně, RPSN 75,72 %. V době uzavření této smlouvy již žalovaná splácela dva jiné úvěry celkovou měsíční částkou 1 646 Kč. Její příjmy činily 19 023 Kč, výdaje 14 196 Kč. Stejně jako při dřívějším posuzování, i v tomto případě proti žalované byly vedeny tři exekuce. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná byla v době uzavření obou smluv osobou s nízkými příjmy, vysokým zadlužením a již probíhajícími exekučními řízeními. Přesto jí byly poskytnuty další úvěry s vysokými poplatky a RPSN. Právní předchůdkyně žalobkyně si byla této situace vědoma, neboť ji zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byly postoupeny žalobkyni.
11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
12. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Jelikož shora uvedené smlouvy žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.
15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 9 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat.
16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení s partnerem a má dvě vyživovací povinnosti. Čistý měsíční příjem žalované činil při prvním poskytnutí úvěru 14 800 Kč, ve druhém 19 023 Kč. Výdaje žalované činili 11 400 Kč, resp. 14 196 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z nájemní smlouvy a výměrů/přiznání sociálních dávek. Zároveň však žalovaná v obou kartách zákazníka uvedla, že jsou proti ní vedeny již 3 exekuce.
17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
18. Právní předchůdkyně žalobkyně sice vcelku řádně a dostatečně ověřila příjmy a výdaje žalované, kdy si pro toto obstarala dostatečné podklady na jejichž základě bylo možné úvěruschopnost žalované posoudit. Nicméně získané údaje vyhodnotila dle názoru soudu vadně, kdy pokud by postupovala řádně, musela by se zaměřit a více zkoumat exekuční řízení vedená proti žalované, kdy jestliže jsou proti žalované vedena exekuční řízení, již toto samo o sobě napovídá, že je na pováženou poskytnutí úvěru s ohledem na jistotu řádného splácení a obecně schopnosti splácet. O řádném prověření, resp. vyhodnocení úvěruschopnosti žalované rovněž příliš nevypovídá fakt, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěrů na mateřské dovolené a měla dvě vyživovací povinnosti. S odbornou péčí by žalobkyně postupovala dle soudu tehdy, pokud by si vyžádala další údaje k vedeným exekucím, jejich výším a důvodům nařízení výkonu rozhodnutí. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci nevyhodnotila úvěruschopnost žalované řádně, kdy se nezaměřila a nevyhodnotila tři vedená exekuční řízení proti žalované, naopak jí (v hotovosti) poskytla další úvěry. Soud tedy uzavírá, že žalovaná byla v době uzavření obou smluv osobou s nízkými příjmy, vysokým zadlužením a již probíhajícími exekučními řízeními, přesto jí byly poskytnuty další úvěry s vysokými poplatky a RPSN. Tímto právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 9 odst. 1 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětné pohledávky pak byly dle § 1879 o. z. postoupeny žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.
19. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky než předžalobní výzvou ve lhůtě do 12. 12. 2020, vycházel soud z toho, že splatnost dlužné částky nastala 12. 12. 2020. Den poté se dle ustanovení § 1968 o. z. dostala žalovaná do prodlení. Je tedy povinna podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 12. 2020 do zaplacení. Proto soud žalobě v rozsahu výroku I. vyhověl. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II. zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.