Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 859 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 859 Kč od 12. 10. 2023 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 13 859 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) uzavřela s žalovaným smlouvu č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2023, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 46 160 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 6. 2. 2025. Úvěr byl žalovanému poskytnut v dílčích platbách na účet č. [č. účtu], a to dne 6. 2. 2023 v částce 8 000 Kč, dne 8. 2. 2023 v částce 1 300 Kč, dne 9. 3. 2023 v částce 5 000 Kč, dne 13. 3. 2023 v částce 7 500 Kč, dne 20. 3. 2023 v částce 6 000 Kč, dne 14. 4. 2023 v částce 1 760 Kč, dne 11. 5. 2023 v částce 13 000 Kč, dne 15. 5. 2023 v částce 900 Kč, dne 26. 6. 2023 v částce 1 000 Kč a dne 16. 7. 2023 v částce 1 700 Kč. Žalovaný vrátil celkem částku 32 301 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni skrz přechodného věřitele ([právnická osoba].), a to smlouvou ze dne 27. 3. 2025.
2. Žalovaný se v řízení k věci samé nevyjádřil.
3. Ze smlouvy č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2023 soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba]. jako věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl bezúčelový, nezajištěný revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 13 910 Kč. Úvěr byl poskytnut bez poplatku za jeho sjednání, na dobu 24 měsíců, s možností opakovaného čerpání splacené části jistiny. Roční úroková sazba sjednaná smlouvou činila 457,50 % s propagační sazbou 0 % po dobu prvních 30 dnů a následnou standardní denní sazbou 1,25 %. Celková částka splatná klientem byla ve smlouvě vyčíslena na 63 681,42 Kč, přičemž splatnost byla stanovena jednorázově ke dni 6. 2. 2025, případně formou měsíčních splátek s minimální platbou ve výši 10 % z čerpané jistiny a veškerých přirůstajících úroků, nejméně však 500 Kč. Přílohou smlouvy je čestné prohlášení žalovaného, že je svobodný, má 1 vyživovací povinnost, čistý příjem má ve výši 31 000 Kč ze zaměstnání, měsíční výdaje jsou ve výši 4 000 Kč a měsíční splátky jiných úvěrů ve výši 3 000 Kč.
4. Z potvrzení o platbách soud zjistil, že na účet, který patří žalovanému, č. [č. účtu] byla připsána dne 8. 2. 2023 částka 1 300 Kč, dne 9. 3. 2023 částka 5 000 Kč, dne 13. 3. 2023 částka 7 500 Kč, dne 20. 3. 2023 částka 6 000 Kč, dne 14. 4. 2023 částka 1 760 Kč, dne 11. 5. 2023 částka 13 000 Kč, dne 15. 5. 2023 částka 900 Kč, dne 26. 6. 2023 částka 1 000 Kč, dne 16. 7. 2023 částka 1 700 Kč. Celkem tedy částka 38 160 Kč. Totéž soud zjistil ze sdělení [právnická osoba]., ze dne 12. 2. 2026, přičemž z tohoto vyjádření zároveň zjistil, že částka 8 000 Kč (tvrzené odeslání dne 6. 2. 2023) nebyla na uvedený účet připsána.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 3. 2025 soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
6. Z ostatních předložených důkazů soud žádná skutková zjištění nečinil a nezjistil z nich pro rozhodnutí věci nic podstatného.
7. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.
8. Mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným byl sjednán bezúčelový, nezajištěný úvěr s limitem 13 910 Kč, roční úrokovou sazbou 457,50 % (s propagační sazbou 0 % na 30 dnů) a celkovou splatnou částkou 63 681,42 Kč, přičemž úvěr bylo možné čerpat opakovaně. Žalovaný současně v čestném prohlášení uvedl své příjmy a výdaje, které ale nebyly nijak ověřeny. Z potvrzení o platbách i ze sdělení banky vyplynulo, že žalovanému byly na jeho účet v období od 8. 2. 2023 do 16. 7. 2023 poukázány postupně částky v souhrnu 38 160 Kč, což odpovídá jednotlivým čerpaným částkám úvěru. K tvrzení žalobkyně o poskytnutí částky 8 000 Kč dne 6. 2. 2023 soud nezjistil ničeho, ani žalobkyně na výzvu soudu důkaz o poskytnutí této částky nedoložila. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.
9. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
10. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.
12. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.
13. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného čistě z čestného prohlášení, které však nijak neověřila.
14. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
15. Právní předchůdkyně žalobkyně naprosto rezignovala na jakékoli ověření příjmů a výdajů žalovaného, soud tedy uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.
17. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.
18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 5 859 Kč (38 160 Kč – 32 301 Kč), představující nevrácenou jistinu, neboť žalovaný částku 32 301 Kč již vrátil.
19. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně částky 8 000 Kč, jejíž poskytnutí žalobkyně tvrdila, avšak soudu (ani na výzvu) neprokázala.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal, neboť úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.