25 C 378/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované (dále jen „žalovaný“) žalobou doručenou soudu dne [datum] po jejím částečném zpětvzetí ze dne [datum] domáhá zaplacení částky [částka], která představuje žalovaným nezaplacenou jistinu úvěru ve vztahu k úvěrové smlouvě č. [hodnota]. Žalobkyně žalobu zdůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem [adresa] (dále pouze „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „původní věřitelka“) a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě které byl žalovanému původní věřitelkou téhož dne poskytnut úvěr (peněžní prostředky) v celkové výši [částka], který se žalovaný zavázal původní věřitelce vrátit společně se smluvně sjednaným příslušenstvím nejpozději do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Žalovaný porušil sjednané podmínky smlouvy o úvěru tím, že úvěr včas a řádně nesplatil. Na úvěrovou částku nezaplatil ničeho.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Ve věci byl v průběhu celého soudního řízení nečinný.Soud ve věci jednal a věc rozhodl v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání.Na základě soudu doložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva označená jako smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byly právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši [částka], které se žalovaný zavázal původní věřitelce vrátit nejpozději do 30 dnů od jejich poskytnutí. Peněžní prostředky byly žalovanému co do výše [částka] dne [datum] poskytnuty, a to formou bezhotovostního převodu, avšak k jejich splacení, a to ani částečnému, nedošlo.Pohledávka za žalovaným podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na základě následně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni.Poté, kdy byla žalobkyně soudem vyzvána k tomu, aby se vyjádřila, jakým způsobem se právní předchůdkyně žalobkyně vypořádala s ověřením si majetkové situace na straně žalovaného za účelem zjištění jeho možností a schopností poskytnutý úvěr řádně splácet a zcela splatit a aby k této skutečnosti předložila příslušné důkazy, vzala žalobu nad rámec jistiny poskytnutého úvěru zpět.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru“) posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, podle odst. 2 téhož ustanovení při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou, která a) zpracovává údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti, b) poskytuje přístup k těmto údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr, c) umožňuje osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr se sídlem nebo skutečným sídlem v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako osobám se sídlem nebo skutečným sídlem v České republice, d) nepodmiňuje přístup osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům oprávněním takové osoby k činnosti banky, zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, e) zachovává ohledně získaných údajů mlčenlivost a chrání je před zneužitím a f) uveřejní podmínky přístupu osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup, podle odst. 2 téhož ustanovení je poskytovatel povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů, zejména ke splnění povinností podle § 85 a 86, podle odst. 3 téhož ustanovení poskytovatel informuje spotřebitele v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů o svém záměru vyhledávat o spotřebiteli údaje v databázi podle odst. 1.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci [Anonymizováno] -[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ([Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.Na základě zjištěného skutkového stavu věci s na to navazujícím právním posouzením dospěl soud k takovému skutkovému a právnímu závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, nedostála své zákonné povinnosti uložené jí v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet a zcela splatit poskytnutý úvěr, resp. tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, kdy sama žalobkyně poté, kdy byla k prokázání této skutečnosti soudem vyzvána, vzala žalobu co do části jdoucí nad rámec bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnuté jistině ve výši [částka] včetně zákonného úroku z prodlení a nákladů vynaložených k uplatnění této částky zpět, a kdy soud tuto skutečnost reflektoval výrokem I. tohoto rozsudku, kdy řízení nad rámec uvedených částek zastavil.Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.Bezdůvodné obohacení žalovaného je v daném řízení dáno částkou [částka], která představuje částku, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla a kterou žalovaný žalobkyni nevrátil.Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku žalobě vyhověl co do části, kterou žalobkyně žádá zaplacení [částka] Kč.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. V daném případě ve věci úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno (pozn. soudu: do neúspěchu žalobkyně ve věci je třeba zahrnout současně tak částku, pro kterou byla žaloba vzata zpět s ohledem na nemožnost prokázání skutečnosti řádného vypořádání se se zkoumáním úvěruschopnosti na straně žalovaného).