Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 376 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 376 Kč ve výši 14,75 % ročně od 28. 5. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 3 581 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího nad rámec úroku z prodlení přiznaného výrokem I. tohoto rozsudku, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a částky 2 656 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 452,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 15 613 Kč s příslušenstvím. To vše z titulu dluhu ze smlouvy o zápůjčce, účastníky uzavřené dne 21. 4. 2023, prostřednictvím webových stránek [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč. Dne 28. 5. 2023 žalovaný požádal žalobkyni o navýšení zápůjčky o částku 2 000 Kč, dne 29. 5. 2023 o další navýšení o částku 2 000 Kč a dne 26. 6. 2023 o další navýšení o částku 3 000 Kč, přičemž tyto částky byly žalovanému žalobkyní poskytnuty. Shora uvedené částky se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 957 Kč, a to nejpozději ke dni 20. 7. 2023. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky žalobkyně. V případě prodlení žalovaného co do vrácení zápůjčky a poplatku za poskytnutí zápůjčky, se žalovaný dle bodu 2. 3 Smlouvy zavázal uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z celkové dlužné částky zápůjčky. Vzhledem k prodlení žádá žalobkyně rovněž uhradit náklady spojené se zasláním celkem 5 upomínek za celkovou částku 2 500 Kč (ze dne 27. 7. 2023, 3. 8. 2023, 10. 8. 2023, 19. 8. 2023 a 3. 9. 2023). Žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil toliko částku 624 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ve věci byl v průběhu celého soudního řízení nečinný.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den 28. 7. 2025, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, a ze kterého se žalobkyně řádně omluvila.
4. Soud ve věci provedl důkazy listinami předloženými žalobkyní, a to zejména všeobecnými obchodními podmínkami společnosti [právnická osoba], upomínkami ze dne 27. 7. 2023 a 3. 8. 2023, opakovanými výzvami k úhradě ze dne 10. 8. 2023, 19. 8. 2023 a 3. 9. 2023, smlouvou o zápůjčce ze dne 21. 4. 2023, dodatkem ke smlouvě ze dne 28. 5. 2023, předžalobní výzvou ze dne 17. 5. 2024 včetně podacího lístku, ve které byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do tří dnů od jejího doručení, výplatními páskami žalovaného, výpisem z insolvenčního rejstříku (ISIR), výpisem z Centrální evidence exekucí (CEE) a sdělením [Anonymizováno], a. s. ze dne 14. 4. 2025.
5. Pokud se týká toho, jakým způsobem a v jaké intenzitě žalobce před uzavřením smlouvy o zápůjčce posuzoval úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že provedla komplexní prověření příjmů a výdajů žalovaného. Příjmy byly zjištěny dotazem na zdroj příjmů, výši čistého měsíčního příjmu, název zaměstnavatele, pracovní pozici, druh pracovní smlouvy a délku pracovního poměru. Žalovaný uvedl, že je zaměstnancem na plný úvazek u společnosti [právnická osoba], pracuje jako dělník na základě smlouvy na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem činí přibližně 32 000 Kč. Tyto údaje byly následně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek za leden a únor 2023, z nichž vyplynul průměrný čistý měsíční příjem ve výši 32 576 Kč. Výdaje žalovaného byly zjištěny dotazem na jejich výši, rodinný stav, počet nezletilých dětí a druh bydlení. Žalovaný uvedl měsíční výdaje ve výši 10 000 Kč, žije s [Anonymizováno], má [Anonymizováno] nezletilé dítě a bydlí v podnájmu. Žalobkyně dále uvedla, že při vyhodnocení výdajů vycházela z částky nezabavitelného minima, která ke dni podání žádosti činila 13 638 Kč. V rámci dalšího prověření úvěruschopnosti žalobkyně nahlédla do centrální evidence exekucí a do insolvenčního rejstříku, kde žalovaný neměl ke dni podání žádosti žádný záznam. Na základě uvedeného žalobkyně provedla úvahu, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného činí 18 938 Kč, což bylo dostatečné pro poskytnutí zápůjčky ve výši 10 000 Kč s poplatkem 2 957 Kč. Celková částka k úhradě činila 12 957 Kč, která se s rezervou 5 981 Kč nacházela v rámci uvedeného limitu. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného zápůjčku splatit. K uvedenému tvrzení byly přiloženy výplatní pásky a výpisy z příslušných rejstříků.
6. Z výše citovaných listin zjistil soud takový skutkový stav věci, podle kterého byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dne 21. 4. 2023 smlouva označená jako smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a dále byly uzavřeny dne 28. 5. 2023, 29. 5. 2023 a 26. 6. 2023 k předmětné smlouvě dodatky, na základě kterých byly postupně žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč. Uvedené peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím (poplatkem) ve výši 2 957 Kč. Celkem se tak žalovaný zavázal žalobkyni vrátit částku 12 957 Kč, nejpozději ke dni 20. 7. 2023. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty postupně dne 21. 4. 2025 v částce 3 000 Kč, dne 29. 5. 2023 v částce 2 000 Kč, dne 29. 5. 203 rovněž v částce 2 000 Kč a dne 26. 6. 2023 v částce 3 000 Kč, a to vždy formou zaslání na účet žalovaného č. [č. účtu], avšak k jejich úplnému splacení nedošlo. Žalovaný žalobkyni zaplatil toliko částku 624 Kč.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, podle odst. 2 téhož ustanovení při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou, která a) zpracovává údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti, b) poskytuje přístup k těmto údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr, c) umožňuje osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr se sídlem [adresa] sídlem v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako osobám se sídlem [adresa] sídlem v České republice, d) nepodmiňuje přístup osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům oprávněním takové osoby k činnosti banky, zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, e) zachovává ohledně získaných údajů mlčenlivost a chrání je před zneužitím a f) uveřejní podmínky přístupu osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup, podle odst. 2 téhož ustanovení je poskytovatel povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů, zejména ke splnění povinností podle § 85 a 86, podle odst. 3 téhož ustanovení poskytovatel informuje spotřebitele v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů o svém záměru vyhledávat o spotřebiteli údaje v databázi podle odstavce 1.
10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
15. Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [Anonymizováno] -[Anonymizováno] /[Anonymizováno] ([Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
16. Výše citované závěry se plně uplatní i na právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.
17. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a s tím souvisejícího právního posouzení dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála své zákonné povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Pokud jde o ověření příjmů žalovaného, žalobkyně provedla dotaz na zdroj příjmů, výši mzdy, zaměstnavatele, pracovní pozici, druh pracovní smlouvy a délku pracovního poměru, přičemž údaje byly následně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek za leden a únor 2023, z nichž vyplynul průměrný čistý měsíční příjem ve výši 32 576 Kč. V tomto ohledu má soud za to, že povinnost ověřit příjmy byla splněna řádně. Zcela nedostatečně však byla posouzena výdajová stránka finanční situace žalovaného. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 10 000 Kč, aniž by si vyžádala jakékoli doklady prokazující skutečnou výši výdajů (např. výpisy z účtu, potvrzení o platbách či jiné relevantní dokumenty). Přestože žalobkyně tvrdí, že při posouzení výdajů vycházela z částky nezabavitelného minima, soud konstatuje, že takový postup nelze považovat za řádné ověření výdajové stránky úvěruschopnosti. Navíc soud zjistil z informačního systému [Anonymizováno], že žalovanému byly v předchozím období poskytnuty úvěry u dalších poskytovatelů, konkrétně u společnosti [právnická osoba]. dne 18. 1. 2023 a 20. 7. 2022 (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]), u společnosti [právnická osoba]. dne 11. 7. 2022 (sp. zn. [spisová značka]), u společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. dne 11. 12. 2020 (sp. zn. [spisová značka]) a u společnosti [právnická osoba] dne 25. 10. 2022 (sp. zn. [spisová značka]). S těmito skutečnostmi žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nijak nekalkulovala, ačkoliv mohly mít zásadní vliv na jeho schopnost nový úvěr řádně splácet. Soud proto uzavírá, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s náležitou péčí a zároveň nesprávně vyhodnotila jeho schopnost úvěr splácet, což se následně projevilo tím, že žalovaný svému závazku nedostál. V daném případě bylo proto nutno posoudit spotřebitelskou smlouvu jako neplatnou podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.
18. Bezdůvodné obohacení žalované je v daném řízení dáno částkou 9 376 Kč, která představuje částku, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla a kterou žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně (a ani žalobkyni) nevrátila (10 000 Kč – 624 Kč = 9 376 Kč). Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobě vyhověl co do části, kterou žalobkyně žádá zaplacení 9 376 Kč.
19. Úrok z prodlení soud přiznal z částky představující bezdůvodné obohacení ve výši 9 376 Kč, kdy počátek prodlení stanovil ode dne následujícího po dni, do nějž měl žalovaný dle předžalobní výzvy dluh uhradit, tj. ode dne 28. 5. 2024. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 17. 5. 2024 s výzvou k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů od jejího doručení. Vzhledem k tomu, že zásilka byla odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu žalovaného v tuzemsku, uplatní se domněnka doby dojití dle § 573 občanského zákoníku, podle níž se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 22. 5. 2024. Poslední den lhůty k úhradě tak připadl na den 25. 5. 2024 (sobota), přičemž s ohledem na pravidla počítání lhůt se za den splatnosti považuje nejbližší následující pracovní den, tj. pondělí 27. 5. 2024. Prodlení žalovaného tak počíná dnem následujícím, tj. 28. 5. 2024. Výši přiznaného úroku z prodlení soud určil ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
20. Co do zbytku požadovaného nároku bylo třeba žalobu zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 452,65 Kč, přičemž tato částka představuje 20,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 613 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.