7 C 17/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 16 592 Kč s příslušenstvím s odůvodněním že dne 28. 3. 2022 byla uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], [adresa] (dále jen „původní věřitelka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou. Na základě citované smlouvy o úvěru žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy, což stvrdila svým vlastnoručním podpisem. Spolu s jistinou úvěru se zavázala původní věřitelce zaplatit příslušenství úvěru v celkové výši 8 592 Kč, tj. celkem se původní věřitelce oproti poskytnutým peněžním prostředkům ve výši 10 000 Kč zavázala vrátit částku 18 592 Kč ve 14 ti měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Splatnost poslední splátky úvěru byla stanovena na 28. 5. 2023. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně ke dni splatnosti úvěru svůj závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaného příslušenství v plné výši nesplnila, neboť do dne splatnosti úvěru původní věřitelce zaplatila celkem částku 7 000 Kč. Žalobkyně, na kterou byla předmětná pohledávka z původní věřitelky postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024 se nyní po žalované domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 6 534,87 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 219,76 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 800 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 880,23 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 157,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, úroku vyčísleného od 29. 5. 2023 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 643,57 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 1 250,99 Kč, úroku z prodlení z částky 6 754,63 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 4. 2024 do zaplacení a úroku z částky 6 534,87 Kč ve výši 8 % ročně od 23. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, ve věci byla v průběhu celého soudního řízení nečinná.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den 21. 5. 2025, ke kterému se žalovaná bez omluvy nedostavila, a ke kterému se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce řádně dostavila s návrhem, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

4. Soud ve věci provedl důkazy listinami předloženými žalobkyní, kterými jsou smlouva o úvěru č. [hodnota], smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, předžalobní upomínka ze dne 10. 9. 2024, podací lístek ze dne 11. 9. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, platební historie žalované, smlouva o dočasném užívání bytu, přehled vyplacených dávek [Anonymizováno], oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory a žádost o úvěr.

5. Pokud se týká toho, jakým způsobem a v jaké intenzitě právní předchůdkyně žalobkyně, jakožto poskytovatelka úvěru, před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala (posuzovala) schopnost žalované splatit navrhovaný úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně dle tvrzení žalobkyně vycházela z informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření na základě dokladů vyžádaných od žalované a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla v tomto ohledu dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 28. 3. 2022 a byly ověřeny doklady uvedenými v části „doložení příjmu žadatele“. Teprve následně byla s žalovanou uzavřena smlouva o úvěru. V žádosti žalovaná uvedla, že je na rodičovské dovolené, že výše jejích měsíční příjmů činí celkem 10 000 Kč, že výše jejích měsíčních výdajů činí 3 000 Kč a bydlí u rodičů. Žalovaná v žádosti prohlásila a svým podpisem stvrdila, že údaje, které právnímu předchůdci žalobce před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, a které si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr ve výši 10 000 Kč měsíční splátkou ve výši 1 328 Kč je dostatečná.

6. Z výše citovaných listin zjistil soud takový skutkový stav věci, podle kterého byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], se [adresa], a žalovanou uzavřena dne 28. 3. 2022 smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byly žalované právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná stvrdila svým vlastnoručním podpisem. Žalovaná se zavázala vrátit tyto prostředky spolu se sjednaným příslušenstvím ve výši 8 592 Kč, tedy celkem částku 18 592 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Splatnost poslední splátky úvěru byla stanovena na den 28. 5. 2023. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná ke dni splatnosti úvěru svůj závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaného příslušenství v plné výši nesplnila, neboť do uvedeného dne zaplatila původní věřitelce pouze částku 7 000 Kč. Předmětná pohledávka byla z původní věřitelky postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, podle odst. 2 téhož ustanovení při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou, která a) zpracovává údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti, b) poskytuje přístup k těmto údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr, c) umožňuje osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr se sídlem nebo skutečným sídlem v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako osobám se sídlem nebo skutečným sídlem v České republice, d) nepodmiňuje přístup osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům oprávněním takové osoby k činnosti banky, zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, e) zachovává ohledně získaných údajů mlčenlivost a chrání je před zneužitím a f) uveřejní podmínky přístupu osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup, podle odst. 2 téhož ustanovení je poskytovatel povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů, zejména ke splnění povinností podle § 85 a 86, podle odst. 3 téhož ustanovení poskytovatel informuje spotřebitele v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů o svém záměru vyhledávat o spotřebiteli údaje v databázi podle odstavce 1.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

16. Výše citované závěry se plně uplatní i na právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

17. Na základě zjištěného skutkového stavu věci s na to navazujícím právním posouzením dospěl soud k takovému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, nedostála své zákonné povinnosti uložené jí ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Právní předchůdkyně žalobkyně ohledně ověření příjmů žalované, které představují rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč vycházela, jak žalobkyně uvedla, z doložených dokladů, tj. přehledu vyplacených dávek Úřadu práce ČR a oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory. Ve vztahu ke zjištění a ověření příjmů žalované má tedy soud tuto povinnost za řádně splněnou. Avšak pokud se týká žalovanou poskytnutých informací ohledně výše jejích měsíčních výdajů, kdy uvedla, že její výdaje činí celkem částku 3 000 Kč, informací ohledně svého bydlení (u rodičů) a počtu vyživovacích povinností (počtu dětí), v tomto ohledu právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na ověření si pravdivosti takto žalovanou poskytnutých údajů, neověřila si je a považovala je za dostatečný podklad pro svůj závěr o schopnosti žalované splatit navrhovaný úvěr (jinými slovy žalobkyně soudu neposkytla žádný důkaz ve vztahu k jejich řádnému ověření). Na daném závěru nemůže nic změnit ani to, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru doložila právní předchůdkyni žalobkyně smlouvu o dočasném užívání bytu, z níž však ve vztahu k výdajům žalované nelze učinit žádný relevantní závěr. Žalovaná uvedla, že její celkové měsíční výdaje činí pouze 3 000 Kč, přičemž tato částka má zahrnovat náklady na bydlení a energie ve výši 1 500 Kč a dále výdaje na dopravu, stravu a osobní potřeby ve stejné výši. Takto nízká výše měsíčních výdajů se však soudu jeví jako zcela nereálná, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná má vyživovací povinnost vůči [Anonymizováno] nezletilému dítěti. Tato skutečnost s sebou nese pravidelné a nezanedbatelné výdaje, které žalovaná ve svém prohlášení nijak konkrétně nedoložila ani nevysvětlila, respektive toto nebylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně po ní vyžadováno. Soud byl tedy nucen učinit závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, nedostála své zákonné povinnosti uložené jí ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, zároveň však dle názoru soudu nesprávně vyhodnotila situaci a schopnost žalované úvěr splácet, kdy uvedená skutečnost se následně projevila tím, že žalovaná svému převzatému závazku nedostála. V daném případě tedy bylo nutno posoudit spotřebitelskou smlouvu, jež odporuje § 580 odst. 1 o. z., jako neplatnou a k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.). Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.

18. Bezdůvodné obohacení žalované je v daném řízení dáno částkou 3 000 Kč, která představuje částku, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla a kterou žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně (a ani žalobkyni) nevrátila (10 000 Kč – 7 000 Kč = 3 000 Kč). Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobě vyhověl co do části, kterou žalobkyně žádá zaplacení 3 000 Kč.

19. Úrok z prodlení soud přiznal z částky představující bezdůvodné obohacení ve výši 3 000 Kč, kdy počátek prodlení stanovil ode dne následujícího, jež následuje po dni, který žalobkyně žalované ke splnění povinnosti k zaplacení částky vycházející ze smlouvy o úvěru stanovila v předžalobní výzvě (do 25. 9. 2024), tj. ode dne 26. 9. 2024, a kdy výši přiznaného úroku z prodlení přiznal ve výši požadované žalobkyní (15 % ročně), která nepřesahuje výši stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Co do zbytku požadovaného nároku bylo třeba žalobu zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně žádala zaplacení částky 16 592 Kč a úspěšná byla pouze co do částky 3 000 Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení je tedy na straně žalované dán ve výši 63,84 %. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

22. Lhůta k plnění soudem přisouzených nároků je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.